pondělí 7. srpna 2017

Příspěvek od kamarádky, část druhá

Stále škrtám, stále trhám a muchlám papíry. Ale dneska tu nejde o mne, ale o naší kamarádku Alici.  Pokud jste nečetli první část jejího příběhu, zajdete ji ZDE.

Po mém přiznání na mne M chvíli nechápavě zírala. Ujistila jsem ji, že si nedělám srandu. Divila se, že zrovna já, že to prý zrovna u mě, není možný, že já přeci furt působím “jako pravý muž”.


M: “Počkej, jsi technickej typ, otočíš se za každou sukní, všude vousy a kérky, to mi prostě k tobě nesedí:
A: “Tak tvůj popis, až na ty vousy, docela sedí i na tebe.”
M: “No dobře… Asi bych fakt nedala, kdybys měla bejt takovou tou dilinkou.”
A: “Vážně se nezlobíš?”
M: “Ne… Mojí podporu máš, ať se bude dít cokoliv. Asi bych se nezlobila, kdybych se to dozvěděla dřív, ale chápu, že o tomhle se hodně blbě mluví. Dej mi radši pusu, ty trubko.”


Políbila jsem ji. A po nekonečném množství času, době, která mi přišla nejméně stejně dlouhá jako od chvíle, kdy se v našem Slunci poprvé rozhořel žár termonukleární reakce jsem se snad poprvé opravdu uvolnila. Přestala jsem analyzovat své akce a jednání, přestala jsem se bát toho, že udělám něco holčičího, prostě jsem byla sama sebou, byla jsem holka.
M se po chvíli zvedla, šla do koupelny. První věta po jejím návratu zněla “Mohl by ses prosím odlíčit?”. Nevím, zda jsem si ještě někdy připadala tak odporně jako v tu chvíli. Chtělo se mi brečet, najednou mi bylo strašné horko a přitom jako bych vylezla za zimní noci ven jen v kalhotkách, bylo mi na zvracení a zároveň jako bych měsíc nejedla, zapojila jsem veškerou svou sílu vůle jen abych se na místě nezačala třást, smutně jsem usmála na M, které se oči slzami leskly také a začala se odličovat. Ani jedna z nás moc nevěděla co říct.
M: “S tím jak jsem za tebou přišla, ať se odmaluješ… Zachovala jsem se jak hrozná píča, že jo?”
A: “No… Bylo to docela děsivý… Víš, nechci v tobě vzbuzovat odpor…”
M: “Ono nejde o to, že bys mi byla odporná… Spíš, fakt jsem v tobě tu ženu viděla, znám tě celou dobu jako kluka a najednou… Jsi byl ženou. Prostě sama moc nevím jak to zpracovat.”
A: “A myslíš, že bych tě přitahovala i jako žena?”
M: “Jo. Zrovna o tomhle bych nepochybovala vůbec.”


Většinu víkendu jsme strávily doma. Já jsem byla namalovaná, v M sukni, kalhotkách, halence a cardiganu. Výsledek mi chvílemi, za tlumeného osvětlení, když jsem si stoupla tak, aby úhel pohledu maskoval můj mužný hrudník připadal i docela uspokojivý. Jindy jsem se podívala do zrcadla, světlo zvýraznilo nějaký nedostatek, například prosvítající vousy a já viděla spíš “Nancy Boye” a připadala si zvrhle a odporně. Ale překvapilo mne jak málo problémů M měla s přechodem na ženské oslovení, alespoň doma.
Hodně jsme spolu mluvily. O tom, jak jsem na to přišla, jak dlouho to takhle cítím, o tom co to vše znamená. O mě nejistotě a strachu. Přesvědčovala mne k tomu, že bych si možná měla najít sexuologa nebo psychoterapeuta, kteří mi s tím pomohou. Že se vlastně nemám za co stydět. Ať už mi pomohou se srovnat se svým tělem nebo mi pomohou mé tělo změnit tak, abych si v něm připadala jako doma. Já jsem samozřejmě přitakávala, i když nemůžu říct, že bych byla rozhodnutá se svěřit do rukou odborníků. Přeci jen, když své tajemství dusíte takovou dobu a řeknete to jedinému člověku na světě, jak se máte odhodlat k tomu, mluvit o něčem tak intimním s někým naprosto cizím?
Přemýšlela jsem. Hodně. Neustále jsem se dívala na své fotografie, kde jsem byla nalíčená. Chvílemi jsem si říkala, že vypadám jako docela hezká holka, chvílemi, že vypadám jako hodně špatný transvestita. Zkusila jsem se oholit a fotografii prohnala ženským filtrem aplikace “FaceApp”, což jsem doprovázela zkoumáním rozdílů oproti originálu, abych zhruba tušila, co se mnou provede líčení a hormony a co už by bylo upravitelné jen operativně. Nejlepší věc, kterou jsem ale mohla udělat bylo poslání své fotky jedné své kamarádce, kterou jsem hodně dlouho neviděla.
A: “Co myslíš, mohla by ze mne být aspoň trochu koukatelná holka?”
L: “Hm, no, žádná super třída, ale rozhodně ne ošklivá. Ale je to v pohodě, možná trochu mužná, ale je spousta holek, které jsou holkami celý život a vypadají o dost víc jako chlapi. Máš snad nějaké trans chutě?”
A: “Asi nebudu tvrdit, že mě nikdy nic takového nenapadlo.”
Nerada lžu, takže jsem se rozhodla, že se jí svěřím. Stejnak nemáme žádné další společné přátelé, tak jsem si řekla, třeba mi bude líp, když se svěřím. O chvíli později z ní vypadlo, že zhruba za měsíc jde na sexuologii také, protože je rozhodnut podstoupit FtM tranzici. Ačkoliv je M naprosto úžasná a snaží se mne podpořit všemi silami, mít možnost si promluvit s někým, kdo zažívá téměř stejné pocity, s někým jehož životní příběh je tak strašně podobný (i když trochu naopak) mi dodalo neskutečně moc sil a odhodlání, které jsem potřebovala.
Po svém maličkém domácím coming outu mi totiž nebylo ani trochu lépe. Spíš naopak. Když jsem byla namalovaná a oblečená jako žena, připadala jsem si strašně mužně, že ze mě se nikdy nestane žena. Když jsem byla v práci, oblečená jako muž, tak jsem naopak začala neustále vnímat, že tohle tělo, tenhle stav úplně v pořádku není. Navíc jsem začala mít tendence o sobě psát v ženském rodě (doufám, že jsem si po sobě všechny maily dost poctivě přečetla a pokud ne, tak to všichni brali jako překlep), prostě jsem měla (a stále mám) strašné stihy, že to někdo zjistí. V práci, kde na mne dysforie doléhá v podstatě denně, se mě začaly kamarádky (ano, ačkoliv pracuji v technice, tak i tady jsem si našla spíš kamarádky než kamarády) ptát co se se mnou děje, že já najednou nejsem já.
Rozhodla jsem se to opravdu začít řešit. Mou první volbou byla paní doktorka Fifková, která je mezi sexuology zabývajícími se trans problematikou asi nejznámější. Bohužel, jak se asi dalo čekat, paní doktorka má až do konce roku naprosto obsazený kalendář a já musela hledat dále. I když jsem chtěla k doktorce a ne k doktorovi, nechtělo se mi další půlrok čekat, co kdybych mezi tím ztratila odvahu? Mou další volbou byl pan doktor Procházka, u kterého byl volný termín již v řádu několika týdnů. Ačkoliv mne dosti překvapilo, že pan doktor bude mít čas už takhle brzy, jeho reference jsou většinou dobré, takže doufám, že mé obavy jsou plané.
Dalším člověkem, kterému jsem se svěřila byla naše kamarádka. Její reakce mne strašně vyvedla z míry, překvapila a zároveň mi udělala radost, protože pokud by takhle reagoval každý, myslím, že by byl svět o dost hezčím místem k žití.


A: “Hele, víš, známe se docela dlouho, trávíme spolu docela dost času, mám tě rád a důvěřuju ti… Chtěl bych ti říct, něco co bys asi měla vědět.”
J: “No… Povídej?”
A: “Víš… Já jsem asi transsexuál. Příští týden jdu na první sezení na sexuologii.”
J: “No dobře. Hodně štěstí.”
A: “To je všechno?”
J: “Jak to myslíš?”
A: “No… Čekal jsem tu reakci trochu… Výraznější.”
J: “To si o mě myslíš, že nejsem dost open-minded na to, abych to vzala? Pokud je to to co chceš…”
A: “A myslíš, že budu hezká?”
J: “Jo. Máš dost jemný rysy.
A: “No, aspoň budeš moct říkat ‘Tak s touhle buchtou jsem spala, když byla ještě chlap!’”.


No, je pravda, že jsem si naschvál vybírala lidi u kterých jsem si byla jistá, že jejich reakce nebude negativní. Vzhledem k tomu, že po tom, co jsem se rozhodla s tím něco dělat jsem začala trpět záchvaty úzkosti zejména z představy coming-outu v práci nebo doma, příliš se mi nechtělo svou i tak poněkud křehkou psychiku vystavovat negativním reakcím.
Na negativní reakce jsem se ale musela připravit taky. Jako nejvhodnější oběť mi přišla moje kolegyně, se kterou si svěřujeme spoustu věcí, vím, že když jí řeknu, ať si to nechá pro sebe, bude to respektovat a zároveň je dost konzervativní na to, aby mi to dala sežrat. Jo a taky si o mě ze začátku myslela, že jsem gay, protože jsem prý v chování občas dost holčičí (ať žijí předsudky).


A: “Hele, víš, já mám trochu problém. Jdu příští týden k doktorovi. Skočíme po práci na cígo? Nechci o tom mluvit v práci.”
K: “Ty jseš nemocnej?”
A: “Ne, to ne, neumírám, ale mám prostě takovej problém. Asi spíš psychyckej.”
K: “Ty nás všechny chceš zabít!”
A: “Jak tě to sakra napadlo!? Ne, týká se to fakt jenom mě.”
K: “Počkej… Byl jsi holka, nechal ses přeoperovat na kluka a teď toho lituješ!”
A: “Ne, pindíka mám od narození.”
K: “A budu se ti smát?”
A: “Upřímně doufám, že ne.”
Asi si dovedete představit jak mě tahle věta svým způsobem potěšila. Odbila čtvrtá hodina, já se sbalila a vyrážela domů, kolegyně šla se mnou, že si na chvíli sedneme kousek od práce. Ubalila jsem si jointa (jinak tolik nehulím, rozhodně ne tak, že bych si ubalila špeka po cestě z práce) prohlédla perimetr, zda se v okolí nevyskytují uši, které by to slyšet neměly, zapálila, zavřela oči, ujistila sama sebe, že jí to chci říct. Tvářila se překvapeně. Přiznávám, že ona se tváří překvapeně neustále, má totiž hezký velký oči, který mají tendenci působit, jako by je neustále překvapeně poulila. Ale tentokrát se tvářila ještě překvapeněji než obvykle.
K: “Ty to myslíš vážně? Proč chceš bejt holka?”
A: “Jo, myslím to vážně. Já vlastně nevím, je strašně těžký to nějak definovat. Prostě vím, že jsem měl bejt holka, je to v tom jak se chovám, jak si připadám, jak se vidím, nevím jak to nějak popsat.”
K: “A to tě jako napadlo teď? Nerozmyslíš si to?”
A: “Hele, je to něco co mě trápí vlastně od dětství. Pokud mi doktor pomůže se srovnat s tím, že jsem kluk, věř mi, že budu fakt hodně šťastnej. Víš jak, minimálně ta doba přeměny je fakt složitá, nevím jak to budu dělat s prací a tak.”
K: “No tak pokud je to něco co fakt chceš… Tak asi hodně štěstí.”
A: “Díky, vážně si toho cením.”
K: “Jé, to pak budeme kolegyně! Ne, počkej, to nejde, to už nebudu jediná holka na oddělení!”
No, musím říct, že to ve výsledku dopadlo daleko lépe než jsem čekala. Čekala jsem spíš zděšení.
Začala jsem zjišťovat, že zatímco do ženské role doma se mi přechází hrozně snadno, v práci se naopak musím čím dál víc soustředit na to, abych o sobě mluvila v maskulinním tvaru. Spíš jsem se, pokud to jen šlo, vyhýbala minulým příčestím. No a samozřejmě jsem se kvůli tomu občas do některé věty hloupě zapletla. Chvílemi jsem si říkala a stále říkám, co když si to jen namlouvám, co když jde o nějakou krátkodobou posedlost, nějaký zatraceně divný fetiš? Vždyť ať se snažím, jak se snažím, nedokážu si sebe představit jako ženu.
A jako by toho nebylo dost, začala jsem trpět úzkostmi při sčítání všech rizik. Co když po tom všem budu pořád vypadat jako chlap? Kde sehnat prachy na operaci? Jak to, sakra, řeknu rodičům tak, aby je nekleplo? Nepřijdu o slibně začínající kariéru, kterou se mi ani nepovede restartovat, protože budu stále stižena stigmatem “falešné” ženy? Přeci jen, v technice je daleko větší procento mužů a ti většinou takové věci berou daleko hůř. A to nemluvě o tom, že stále doufám, že se srovnám sama se sebou, ale s tím jak začínám občas sama sobě vadit už v to docela přestávám věřit. Tak teď čekám na den návštěvy sexuologa, strašně se toho bojím a doufám, že to co se dozvím mi alespoň přinese klid.


Máňa a Alice

čtvrtek 3. srpna 2017

Příspěvek od kamarádky

Tak jsme tu po dlouhé době zas s něčím ke čtení! A ačkoli už je tomu chvíli (Máňa stále poctivě píše, popsaná lejstra trhá, hryže a zahazuje do kouta, načež popisuje další), tak nový článek pro jistotu ani není od nás, ale naší kamarádky Alice. Kamarádky uvězněné v klučičím těle. Sice se úplně neshoduje se zaměřením našeho blogísku, na druhou stranu je to zajímavá zpověď a téma o kterém by se také mělo mluvit. A taky to odpovídá hlavní myšlence nás obou: Respektujte jakékoli lidské rozhodnutí nebo čin, vedoucí k jeho štěstí, pokud neohrozí nikoho dalšího.


Tak jak začít? Má se zdravit, nebo tak něco? Tak třeba… Ahoj, já jsem Alice a zkusím tu v kostce nastínit svůj sladký život, problémy a rozhodnutí, před kterými stojím. Tak třeba můj největší problém je, že jsem kluk. A je tomu tak už asi čtvrt století, přičemž poslední měsíce (léta?) trpím postupně se zhoršujícím stavem, pro který má anglická terminologie krásný název “gender dysphoria”, volně popsáno jako vnímaný nesoulad mezi “fyzickým” pohlavím a “duševním” pohlavím, neboli genderem (to, jak osoba vnímá sebe sama).
Svým způsobem to začalo už když jsem byla malá. Místo kamarádů na blbnutí na hřišti jsem měla kamarádku, se kterou jsme si hráli s panenkami. Když jsem pak chtěla svojí bárbínku, tak jsem se samozřejmě dozvěděla, že s tím si kluci nehrají a dostala dinosauřího robota. No, a když jsem si hrála se sestřenkami, tak jsem zaslechla poznámku “On se chová jak holka, no snad z něj vyroste normální chlap”.
Po příchodu do školních lavic se to trochu měnilo, spolužáci se mi posmívali a já jsem se musela naučit prát, abych nebyla bita. A začala jsem být víc kluk. Byly časy kdy jsem spíše jen četla, byly časy kdy jsem si povídala se spolužačkami, spoustu času jsem ale strávila i hrajíc si na rytíře s kusem nevinné větve místo meče. Střídala jsem role jako ponožky. Ale stejně jsem byla vždycky hrozně smutná, když mi máma stříhala vlásky. Stejně, jako když jsme si se sestřenicemi hrály na postavy ze seriálu “Čarodějky” a já směla hrát jen mužské postavy.
S příchodem puberty, mezi třináctým a čtrnáctým rokem života se to trochu zlomilo. Najednou jsem měla po ramena dlouhé, načerno obarvené vlasy, androgynní zjev, platonickou zamilovanost do zpěváka britských Placebo (ačkoli jinak jsem na holky) a nejlepší kamarádku. Doma jsem zase najednou slyšela, že jsem hrozně holčičí. V patnácti jsem pak byla poprvé u psychologa, trpěla jsem depresemi (dílem kvůli genderovému nesouladu, dílem prostě protože puberta) a sebepoškozováním. A samozřejmě jsem, jak velí bouřlivé mládí, naprosto nespolupracovala. Po asi půlročním období všechny strany seznaly, že tady pšenka nepokvete a rozloučili jsme se. Doteď si říkám, že kdybych nebyla husa, tak jsem mohla mít všechno tohle dávno za sebou. A to jsem si v té době ještě začala načítat články o transsexualitě a začala mít pochyby, jestli se nejedná i o můj problém.
Během docházení na psychologii se však absolutně otočil můj pohled na sebe samou. Začala jsem být naopak extrémně maskulinní. Začala jsem strašně moc balit holky (nejsem úplně ošklivá jako kluk), nosila krátké vlasy a úzkostlivě se vyhýbala čemukoli, co by mohlo být “holčičí” a sexuální menšiny jsem rovnou nesnášela. I tak jsem, kupodivu, měla víc kamarádek, než kamarádů.
Můj pohled na sebe sama trochu zlomil v mých dvaceti, kdy jsem nějakou dobu udržovala románek s jedním bisexuálním kamarádem, kde jsem instinktivně přebírala spíše tu ženskou roli (ne, nemyslím to tím přisprostlým způsobem). A jak už to tak bývá… Místo abych to přijala, raději jsem to vytlačila z paměti.
Postupně jsem vystudovala, našla si mužnou, technickou práci. Také jsem zmoudřela a poznala děvče, se kterým jsem doteď, kterému jsem se otevřela. Alespoň se svou orientací. Našli jsme si nové přátelé, mezi kterými jsem se cítila dobře a prošla si alespoň malým bisexuálním coming-outem na veřejnosti.
Nicméně jednu část sebe jsem potlačovala stále. Dokonce se i od kolegyně dovídám, že jsem hrozně holčičí a že si nejdřív myslela, že jsem gay. Nemluvě o přítelkyni, která mi mnohokrát řekla, že má občas pocit, že chodí s holkou a ne s klukem. A ještě víc jsem se začala lámat, když jsme poznali Lucku. Lucka je na tom stejně jako já, sice v té době ještě nebyla na hormonálce, ale protože má hezké vlasy, je štíhlá a má dost holčičí obličej, skoro to není poznat. V tu chvíli mi na povrch vyplavala myšlenka “Ta se má. To by u mě nešlo, s mojí ramenatou postavou a chlupy na každém centimetru.”. Asi je jasné, že zrovna taková myšlenka dokáže vyděsit.
Takové myšlenky mne provázely často. Objektivně jsem se (i pomocí zájmu dalších žen) sice ujišťovala, že nejsem k zahození, ale v zrcadle jsem viděla, že tohle nejsem já. Nejdřív jsem si vlasy ostříhala. Pak si je zase nechala narůst. Opakovala. A najednou má nejmilejší, můj anděl, když jsem se po dlouhé době oholila, řekla “jů, z tebe by moha být tak hezká holka, já to chci zkusit, namaluju tě, oblíknu a někdy někam půjdem prohozený!”.
Aby bylo jasno, od puberty jsem nikdy neměla potřebu šminek, dámského oblečení nebo tak. Víte, mám docela ramenatou postavu, tmavé chlupy na hrudi a od puberty neustále vousy. Takže se prostě podívám do zrcadla, na svý chlupatý nohy a vidím, že to k sobě nejde, prostě teď jsem muž, tak mi nikdo nic jiného, ani já, neuvěří.
Tak mne nalíčila, dala mi choker na krk, vyžehlila vlasy a navlékla do některých splývavějších kousků ze svého šatníku. Podívala se na mne a řekla, že bych vážně byla krásná. Podívala jsem se do zrcadla, chvíli jsme si povídaly a já věděla, že bych jí to měla vyklopit.

A:  “Hele, já bych ti měl něco říct…”
M: “Co se děje?”
A:  ”No, jak mám ty depky poslední dobou…”
M: “No?”
A:  “Tak myslím, že jedním z důvodů je, že se cejtím bejt spíš holka než kluk.”
M: “Cože?”
A:  “No, jako že jsem asi trans. Jako třeba Lucka.”



Tak a tohle byla první půlka. Doufám, že mne budete hodně nenávidět!

Váš ďábelský redaktor Áďa a Alice

sobota 15. července 2017

Nastavení vztahu a další pohádky

- něžná a tajemná rekapitulace - přemýšlení o žárlení - genetické relikty - rozvrhování času - špatně překročitelné hranice - romantická stránka věci - stigma on-line seznamování - hraní s kartami na stole - prokrastinační pomůcka - důvěra a uvolněnost -

Minule jsme trochu nakousli téma našeho vztahu, naše seznamování, co máme povolené a co ne. No a protože se toho Máňa dotkla jen tak lehce, něžně a tajemně, napadlo mne, že bych to trochu rozvedl, vysvětlil a dodal nějaký hlubší vhled.
Už pár měsíců zpátky, vlastně od chvíle, co jsme se trochu více poznali s Dáňou, se naše hovory čas od času stočily k tématu otevřených vztahů. Pro připomenutí: náš společný večer s Dáňou se trochu zvrtl a Dáňa, mající otevřený vztah, ve kterém se vzájemně chlubí svými úlovky, ještě týž večer volala svému chlapci Láďovi o tom, jaké to bylo.
Máňa už dlouhou dobu přemýšlela o své vlastní žárlivosti a došlo jí, že je jí vlastně jedno, co s kým mám, za předpokladu, že jí nebudu zazdívat a budu jí věnovat dostatek času. No a jednoho dne mi řekla, že kdybych chtěl náš vztah otevřít, tak jí to nebude vadit. Můj pohled byl samozřejmě trochu jiný. Ačkoliv si jsem velmi dobře vědom toho, že po čistě technické stránce sex “mimo” (a vlastně cokoliv dalšího, podle nastavení vtahu) nemá šanci kvalitní vztah ohrozit, ta představa se mi ani trochu nelíbí. A ještě víc by mi ta představa vadila, kdyby byl tím dalším aktérem muž. Což už tuplem nejde logicky vysvětlit - přeci jen jde o vzájemnou intimní chvíli dvou osob, a v takovém případě je povaha jejich genitálu naprosto irelevantní záležitostí. Dost možná se jedná o nějaký genetický relikt poděděný od našich prehistorických předků, ale to už asi jen tak nezjistím.
Jedním z naších opileckých (nevím proč, ale hluboké debaty máme ve zvyku spřádat pouze v alkoholovém nebo bylinkovém oparu) scénářů byla polyamorie. Taková ta “klasická” forma, kdy každý udržuje vztahy s různými lidmi (občas se ty okruhy i prolnou), v našem případě bychom si například každý našel ještě přítelkyni. No a rizika vyvstala hned. Tím menším zlem by bylo mnohem složitější rozvrhování času. Najednou by se musel nějakým způsobem sladit rozvrh rovnou čtyř lidí, abychom se zvládali vidět. Ale nic není nemožné.
Mnohem větším problémem by byla hierarchizace. Přeci jen s Máňou spolu bydlíme, máme společný rozpočet, nemáme žádná tajemství. Už jen kvůli tomu by byl další partner spíše “oficiálním milencem” - už by tam byly hranice, které by se špatně překračovaly. No a vzhledem k tomu, že oba vyznáváme, co se vztahů týče, přístup “když už, tak pořádně”, není to pro nás tou pravou cestou.
Mluvili jsme i o otevřeném vztahu. Nicméně tuto kapitolu jsme docela rychle uzavřeli s tím, že otevřený vztah je spíše sexuální záležitost a nám jde hlavně o tu romantickou stránku věci.
Ve výsledku jsme přišli na to, že triáda je pro nás stále tím nejlepším nastavením.
Další z věcí, o kterých jsme diskutovali, bylo jak se vlastně seznámit, jak na taková ta první rande. Víte, obvykle se seznamujeme naživo. V barech, přes kamarády… Ono je to o hodně jednodušší. Máme řeč těla, díky které se člověk dovede za chvíli trochu v tom protějšku vyznat, může používat osobního kouzla, šarmu a tak dál. Zatímco při on-line seznamování je člověk okamžitě stigmatizován (protože máme všude milióny úchylných kluků, kterým jde jen o večerní dobrodružství, spousty kluků i holek, kteří hledají třetího do večerního dobrodružství). Takže co s tím? Áďa a Máňa si museli promyslet spoustu možností a dospět k rozumnému kompromisu, protože potřebujeme být zajímaví v tom dobrém slova smyslu, vyhnout se nálepce a přitom vždy hrát s kartami na stole a být fér. Což zní daleko snáze, než ve výsledku bylo.
K čemu jsme tedy dospěli? No, ono se to vlastně strašně blbě vysvětluje. Nuže, založili jsme si (zas) Tinder, bez očekávání, vlastně jen jako prokrastinační pomůcku. Pokud tam někdo z nás potká zajímavého člověka, tak s ním může jít na drink, do kina, kamkoliv. Kamarádsky. No a pokud to bude člověk, který by se mohl zamlouvat i tomu druhému a pokud by se tomu člověku mohl ten druhý zamlouvat též, tak si ten vztah můžeme trochu pootevřít. Podmínkou je, aby ten člověk o tom dalším věděl. Pokud z toho nic nebude, nedá se nic dělat - minimálně jsme potkali nového člověka, dozvěděli jsme se nový pohled na svět a tak dál, noví přátelé se vždy hodí. Prostě si to zakládáme na důvěře v úsudek toho druhého. A ve výsledku je to seznamování daleko uvolněnější a přirozenější, protože se nemusíme neustále v hlavě probírat tím, co je ještě vhodné a co už ne.

Srdečně zdraví Áďa

čtvrtek 6. července 2017

Back with the bang!

Fíha. Dlouho jsme se neozvali. Dlouho, předlouho… Můžu to okecávat, můžu nás omlouvat, dokonce bych zvládla vymyslet pár opravdu HODNĚ přesvědčivých výmluv. No, pravda je taková, že stres není můj kamarád, a stačí ho málo na to, abych se sesypala, nebo aspoň jela na nouzový režim. Takže dva měsíce před přijímacími zkouškami už to prostě nešlo. Múza začala žárlit na stres a s teatrální scénou odešla. A je zpátky, snad. Vážení a milí, začínají prázdniny! Áďa má po zkouškovém, já po přijímačkách a je teplo krásně, všechno kvete, voní, všude jsou jednorožci zvracející duhu. Jo, život je zase jednou fajn.
Vážně nás mrzí, že jsme se neozvali tak dlouho. Přitom to vůbec není tak, že by se nic nedělo! Naopak… Poznali jsme spoustu (pár) nových, zajímavých lidí, překračovali hranice strachu i vztahu.
Nějak jsme se zamýšleli, jak vlastně postupovat, když potkáme zajímavou slečnu… Válečnou poradou jsme dospěli k názoru, že na to možná přeci jen jdeme špatně. No a tak chodíme na rande i sami. Což znamená, že jsem měla své první rande s holkou!
Také nám psala jedna fanynka. Že by nás ráda poznala, že s jejím přítelem jsou podobně smýšlející… No, a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že onou fanynkou byla sympatická zrzka, kterou jsme zmiňovali už v jednom z prvních článků, se kterou jsme měli kdysi jít na drink a ona to nakonec odřekla. A věřím, že její překvapení bylo ještě větší. Ahoj, Táňo!
Byli jsme na párty. Anime párty. Násilím a na řetězu nás tam dotáhla právě Táňa se slovy: “Jsou tam přítulný a hezký holky, tam se vám bude líbit!” Bylo to bezva, i když jsme zjistili, že většinu osazenstva tvoří děvčata pod osmnáct. A s těmi si vesměs nemáme co říct. Ale potkali jsme tam skvělou kamarádku, a tímto zdravím naši věrnou čtenářku (když jsem se dozvěděla, že zná a čte náš blog, koukala jsem na ní pět minut s otevřenou pusou) Vladěnku! Bydlí, světe div se, kousek od nás. No, to se v tom našem nejmenovaném hlavním městě až tak často nestává. Jen poslední dobou pořád.
Úplně to samé se nám stalo ještě jednou - Zerika, tak ta bydlí o vchod vedle. Náhoda? Možná. Osud? No tak to asi těžko. Bydlí v pátém patře. Bez výtahu. Na to moje líňoučké pozadíčko říká jednoznačné NE.
Před asi třemi týdny s ní měl Áďa rande. Zdá být dokonalá, tahle Zerika. Je chytrá, je hezká, je stejně praštěná, je to nerd, má kočku… A zatím nic neměla s holkou (Článek chvíli ležel nedotčený, a už je neaktuální? Vážně?). A necítí se být připravená na vztah. Ale máme z ní příjemně zamotanou hlavu. Rozumíme si, je nám spolu hezky. Pro nás obě to bylo první pořádné rande s osobou stejného pohlaví. No, co se dá dělat… Snad jen Ó velký Cthulhu ví, co se z toho vyvine. Třeba budeme jen kamarádi. Třeba spolu budeme do konce života. Třeba se už nikdy neuvidíme. Všechny možnosti jsou ve hře...
Teď nám začíná volno. Teda, budeme chodit do práce, ale pořád je to jen práce, žádné školní povinnosti. Ale od října…!
Vlastně jsem zapomněla jednu strašně důležitou věc! Je nás víc! Pořídili jsme si tři sladké potkanice. Jsou to moje malé sladké obludy (obzvlášť ta jedna, s oblibou leze do zavazadel-mě do kabelky a Áďovi do brašny- a rozkouše obal od krému na ruce), které občas mám chuť vypustit na poli, nebo aspoň u popelnic, ale pak se jdou ke mně poňuchňat a odpustila bych jim cokoliv. To asi vysvětluje to, proč je pořád máme, i když závěs už je jako cedník. A moje kalhoty. A svetr. NIKDY si nepořizujte potkany, pokud vám klec nemůže levitovat u stropu…
Brzy se můžete těšit na nějakou další část našich dobrodružství, tentokrát to nebude trvat tak dlouho. Tedy, spíš možná události naznačené tady rozvedené trochu více dopodrobna, s podrobným vysvětlením pochodů v našich hlavách, vždyť nás znáte!


Vaše Máňa

čtvrtek 25. května 2017

Velký chaos

Není s podivem, že po několika článcích o kde čem, jsme byli požádáni o další část našeho příběhu, vzhledem k tomu, že jsme v poslední době nenapsali vůbec nic a náš blog trochu upadl do letargie, tak se objevují i dotazy zda jsme vůbec naživu a zda vůbec někdy něco napíšeme.
Tak teď jsme Vás všechny určitě šíleně navnadili, určitě si říkáte, že po takové nečinnosti zde budeme publikovat čtivé, mistrovské veledílo, plné šťavnatých podrobností, lehké romantiky a tak dále, a tak podobně. Bohužel, chyba lávky. Následovat bude pouze patetický výlev, kde si vysypeme několik náhodně posbíraných uren plných popela na hlavu a slíbíme, že jsme nezapomněli, jen teď nemáme úplně tvůrčí inspiraci. Každou rozepsanou větu švihem posíláme do křemíkového nebe, věčně nám není nic dost dobré. Nicméně, snažíme se, a snad i něco publikujeme zas doopravdy. A dokonce to snad bude brzy.
Bohužel, co se příběhu týče, nic tak výživného nás vlastně ani nečeká. Od doby, co jsme se rozešli s Káťou si plnými doušky užíváme života single páru, tedy nám přibývá spousta historek, bohužel (pokud se ovšem nechceme zaměřit na lechtivé příběhy, což nechceme) se nám úplně nehodí do plánovaného vyznění našeho blogu. Jinak řečeno, poznali jsme spoustu zajímavých lidí, posbírali spoustu dojmů, ale ta pravá je nejspíš bohužel stále ztracená v davu.


S láskou, Áďa a Máňa

sobota 22. dubna 2017

Upřímnost nade vše

- pečivovité metafory - Dáňo, vidím tě! - úžasné ctnosti - velmi Farná zamilovanost - frekvence zamilovanosti vztažená ku vzájemné poloze nebeských těles - mávání s důvěrou - pizza a její funkce jako antidepresiva - partner nejlepším kamarádem - až moc dobrá mínění o lidech - karty na stole -


Už jsme byli mnohokrát vyptáváni na to, jak vlastně tyhle naše vztahy fungují, jak na sebe zvládáme nežárlit, jak se dokážeme o sebe “dělit”. To dělit dávám záměrně do uvozovek, jak už jsme kdysi psali, ve triádě to nelze, promiňte mi mou pečivovitou metaforu, brát jakože se člověk o svůj koláček dělí s někým dalším, nýbrž, že má koláčky rovnou dva.
Nicméně to už trochu odbíhám od tématu. My samozřejmě nejsme žádné hlavy pomazané, v takovýchto vztazích se nepohybujeme dlouho, vše je dáno pouze naším subjektivním pohledem (i když máme slíbené články od našich přátel, kteří mají také dost nezvyklé vztahy, ano Dáňo, koukám na tebe!), na druhou stranu už jsme si něco málo vyzkoušeli, prošli jsme si i mono vztahy a přes všechny problémy si stále důvěřujeme a spoléháme na sebe.
O tom, že aby byl člověk schopen fungovat ve vztahu, v poly zvláště, potřebuje mít zdravé sebevědomí, ujasněné priority a schopnost sebereflexe už jsme někdy psali. Nebo chtěli psát a někdy napíšeme. Dnešní článek bych věnoval mnohem úžasnějším ctnostem, a to upřímnosti a důvěře.
Námět na tento článek mě napadl pár týdnů zpátky, kdy jsem potkal jednu okouzlující osůbku, dívku chlapeckého vzezření, zvláštní, šarmantní a neskutečně charismatickou. Myslím si, že svým způsobem jsem na ní zapůsobil také, bohužel (Naštěstí? Je to trochu složité.) jsme se od té doby neviděli. A… Vlastně ani nevím zda se s ní ještě uvidím. Proč o ní mluvím? Zapůsobila na mne hodně silně, angličtina na tento stav má docela přiléhavý termín “crush”. Projevuje se to tak, že člověk začíná mít v hlavě guláš jako třináctka po koncertě Justina Biebera (nebo jeden můj kamarád po sledování Hannah Montany), na danou osobu myslí, hrozně doufá, že jí potká a hledá záminky proč jí napsat. Já (a to máme s Máňou občas společné) trpíme neduhem, který, pokud bych byl trochu více astrologicky zaměřen, připsal svému znamení. Jednou jsem totiž potkal na internetu vtip:


“Jak často se které znamení zamiluje?”
“Blíženec… Asi tak pětkrát každých deset minut.”


Samozřejmě je to silně hyperbolizované, ale něco málo na tom bude.
Ve vztazích, které jsem měl kdysi, by pak vypadal scénář následovně: Musel bych to tajit, užírat se pocitem viny, z toho, že partnerce něco tajím a zažívám pocity, které by měly být vyhraněné pro jednu osobu. Následně bych, protože je na mě všechno vidět, zažíval nepříjemné otázky a nejspíš i nějaké ty žárlivé scény, protože bych to na sebe napráskal (jo, asi trpím trochou sebemrskačctvím). V extrémním případě bych byl (neoprávněně) obviněn z podvádění a poslán k vodě. A i kdyby ne, pořád by to s důvěrou protějšku dost zamávalo.
No a jak to vypadalo u nás?


“Tak co, dobrý?”
“Jo… Je strašně úžasná (půl hodinový monolog)”
“Máš docela crushku, co?”
“Jo!”


A po pár dnech:


“Ty vypadáš, že máš nějakou depku.”
“No jo, jsem ve crush stavu.”
“Pořád?”
“Jo, tohle se mi fakt dlouho nestalo.”
“No co, to přejde. Chceš pizzu? To pomůže.”


Kouzelné tu je, že se můžu svěřit s čímkoliv. I s pro většinu lidí nepříliš představitelnými věcmi. Přeci jen: kolik lidí v “obyčejném” mono vztahu si může dovolit říci svému partnerovi: “okouzlil mne někdo další”? A přitom je to neskutečně osvobozující, vědomí, že váš partner je opravdu i nejlepší kamarád, kterému můžete říci všechno.
A klíčem k tomu všemu je důvěra v to, že si vědomě neuděláme nic, co by nám ublížilo. Přeci jen, pokud si to vezmeme logicky, s někým jsme proto, že nám je s ním příjemně, příjemně nám je protože si věříme. Tak proč si nedůvěřovat i v takových situacích? A pokud naopak partnerovi nedůvěřujeme, proč s ním jsme? A pokud máme problém důvěřovat někomu, kdo nás nikdy nezklamal, není tedy problém spíš v nás? A pokud důvěřovat prostě neumíme, proč vůbec s někým být?
No a s tím je vlastně spojený i náš poslední článek. Psali jsme o příhodě, kdy se paní tvářila, že není problém si začít se slečnou i bez svého muže. No a posléze obrátila. Předpokládám, že poté co se slečna zamilovala. No… Tohle je ukázkový příklad manipulace, využívání cizích citů, který stejnak nikdy nemůže vést k ničemu funkčnímu. No, kdo by dokázal dlouhodobě a dobrovolně setrvat ve vztahu, který byl založený na účelovosti a lži? A to z kterékoli strany. I když možná mám jen moc dobré mínění o lidech.
Na Facebooku jsme byli tázáni jak bychom v takové situaci jednali my.
Odpověď je nasnadě - i když to může občas trochu působit divně a občas zabolet, prostě hrajeme fér od naprostého začátku. A vzhledem k tomu, že víme, co chceme a proč to tak chceme, tak si myslíme, že je to ten nejlepší možný přístup.

Áďa