sobota 22. dubna 2017

Upřímnost nade vše

- pečivovité metafory - Dáňo, vidím tě! - úžasné ctnosti - velmi Farná zamilovanost - frekvence zamilovanosti vztažená ku vzájemné poloze nebeských těles - mávání s důvěrou - pizza a její funkce jako antidepresiva - partner nejlepším kamarádem - až moc dobrá mínění o lidech - karty na stole -


Už jsme byli mnohokrát vyptáváni na to, jak vlastně tyhle naše vztahy fungují, jak na sebe zvládáme nežárlit, jak se dokážeme o sebe “dělit”. To dělit dávám záměrně do uvozovek, jak už jsme kdysi psali, ve triádě to nelze, promiňte mi mou pečivovitou metaforu, brát jakože se člověk o svůj koláček dělí s někým dalším, nýbrž, že má koláčky rovnou dva.
Nicméně to už trochu odbíhám od tématu. My samozřejmě nejsme žádné hlavy pomazané, v takovýchto vztazích se nepohybujeme dlouho, vše je dáno pouze naším subjektivním pohledem (i když máme slíbené články od našich přátel, kteří mají také dost nezvyklé vztahy, ano Dáňo, koukám na tebe!), na druhou stranu už jsme si něco málo vyzkoušeli, prošli jsme si i mono vztahy a přes všechny problémy si stále důvěřujeme a spoléháme na sebe.
O tom, že aby byl člověk schopen fungovat ve vztahu, v poly zvláště, potřebuje mít zdravé sebevědomí, ujasněné priority a schopnost sebereflexe už jsme někdy psali. Nebo chtěli psát a někdy napíšeme. Dnešní článek bych věnoval mnohem úžasnějším ctnostem, a to upřímnosti a důvěře.
Námět na tento článek mě napadl pár týdnů zpátky, kdy jsem potkal jednu okouzlující osůbku, dívku chlapeckého vzezření, zvláštní, šarmantní a neskutečně charismatickou. Myslím si, že svým způsobem jsem na ní zapůsobil také, bohužel (Naštěstí? Je to trochu složité.) jsme se od té doby neviděli. A… Vlastně ani nevím zda se s ní ještě uvidím. Proč o ní mluvím? Zapůsobila na mne hodně silně, angličtina na tento stav má docela přiléhavý termín “crush”. Projevuje se to tak, že člověk začíná mít v hlavě guláš jako třináctka po koncertě Justina Biebera (nebo jeden můj kamarád po sledování Hannah Montany), na danou osobu myslí, hrozně doufá, že jí potká a hledá záminky proč jí napsat. Já (a to máme s Máňou občas společné) trpíme neduhem, který, pokud bych byl trochu více astrologicky zaměřen, připsal svému znamení. Jednou jsem totiž potkal na internetu vtip:


“Jak často se které znamení zamiluje?”
“Blíženec… Asi tak pětkrát každých deset minut.”


Samozřejmě je to silně hyperbolizované, ale něco málo na tom bude.
Ve vztazích, které jsem měl kdysi, by pak vypadal scénář následovně: Musel bych to tajit, užírat se pocitem viny, z toho, že partnerce něco tajím a zažívám pocity, které by měly být vyhraněné pro jednu osobu. Následně bych, protože je na mě všechno vidět, zažíval nepříjemné otázky a nejspíš i nějaké ty žárlivé scény, protože bych to na sebe napráskal (jo, asi trpím trochou sebemrskačctvím). V extrémním případě bych byl (neoprávněně) obviněn z podvádění a poslán k vodě. A i kdyby ne, pořád by to s důvěrou protějšku dost zamávalo.
No a jak to vypadalo u nás?


“Tak co, dobrý?”
“Jo… Je strašně úžasná (půl hodinový monolog)”
“Máš docela crushku, co?”
“Jo!”


A po pár dnech:


“Ty vypadáš, že máš nějakou depku.”
“No jo, jsem ve crush stavu.”
“Pořád?”
“Jo, tohle se mi fakt dlouho nestalo.”
“No co, to přejde. Chceš pizzu? To pomůže.”


Kouzelné tu je, že se můžu svěřit s čímkoliv. I s pro většinu lidí nepříliš představitelnými věcmi. Přeci jen: kolik lidí v “obyčejném” mono vztahu si může dovolit říci svému partnerovi: “okouzlil mne někdo další”? A přitom je to neskutečně osvobozující, vědomí, že váš partner je opravdu i nejlepší kamarád, kterému můžete říci všechno.
A klíčem k tomu všemu je důvěra v to, že si vědomě neuděláme nic, co by nám ublížilo. Přeci jen, pokud si to vezmeme logicky, s někým jsme proto, že nám je s ním příjemně, příjemně nám je protože si věříme. Tak proč si nedůvěřovat i v takových situacích? A pokud naopak partnerovi nedůvěřujeme, proč s ním jsme? A pokud máme problém důvěřovat někomu, kdo nás nikdy nezklamal, není tedy problém spíš v nás? A pokud důvěřovat prostě neumíme, proč vůbec s někým být?
No a s tím je vlastně spojený i náš poslední článek. Psali jsme o příhodě, kdy se paní tvářila, že není problém si začít se slečnou i bez svého muže. No a posléze obrátila. Předpokládám, že poté co se slečna zamilovala. No… Tohle je ukázkový příklad manipulace, využívání cizích citů, který stejnak nikdy nemůže vést k ničemu funkčnímu. No, kdo by dokázal dlouhodobě a dobrovolně setrvat ve vztahu, který byl založený na účelovosti a lži? A to z kterékoli strany. I když možná mám jen moc dobré mínění o lidech.
Na Facebooku jsme byli tázáni jak bychom v takové situaci jednali my.
Odpověď je nasnadě - i když to může občas trochu působit divně a občas zabolet, prostě hrajeme fér od naprostého začátku. A vzhledem k tomu, že víme, co chceme a proč to tak chceme, tak si myslíme, že je to ten nejlepší možný přístup.

Áďa

pondělí 17. dubna 2017

O jednorožcích a proč nikdo nemá rád jejich lovce

My, jenž toužíme po triádě, jsme často nazývání Unicorn hunters, neboli česky Lovci jednorožců. Je to název v poly komunitě hanlivý a polylidi nemají takové lovce v lásce. Čekali byste, že taková komunita bude naopak otevřená i takovýmto věcem? Ano. Já také. Ale ono to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Nedávno jsem ve skupeně Polyamory četla příspěvek slečny, který zněl takto (prosím všechny, jež anglicky umí, aby můj překlad nečetli, nebo mi aspoň napsali případné opravy…):


A little advice needed.
So I met a woman, really beautiful and I really wanted to get to know her. She didn't immediately tell me she had a boyfriend but when she did , she said she had already told him about me and he was ok with everything. PLOT TWIST. She later said I could only have her if I had him but I'm not really interested or attracted to him. They always say I look yummy and it makes me feel like I'm only supposed to be their sex experiment. Like I'm a piece of meat . She said I had to make him "feel great" in order to convince him to let us "have our fun"
I'm attracted to her but not him at all... what do I do?


Potřebuji poradit.
Potkala jsem ženu, je opravdu skvělá a ráda bych ji poznala více. Neřekla hned, že má přítele, ale když mi to řekla, její přítel již věděl o mne a bral to v pohodě. PLOT TWIST: Později řekla, že mohu mít ji jen v případě, že budu mít i jeho, ale on mi nepřipadá zajímavý a nepřitahuje mne. Oba říkají že jsem “k nakousnutí” a já z toho mám pocit, že jsem pro ně prostě jen sexuální experiment. Jako bych byla jen kus masa. Řekla, že mu musím “přivodit radost” jako podmínku aby nám dovolil se “pobavit.”
Ona se mi líbí, ale on ani trochu… Co mám dělat?


Bylo mi z jejího příspěvku smutno… Do té doby jsem úplně nechápala, co je na unicorn hunters tak moc špatného, že je nikdo nemá rád… Ale pochopila jsem to zhruba takto:
Je rozdíl mezi lovcem a… řekněme hledačem. Přirovnala bych to k výroku Albuse Brumbála z konce Harryho Pottera a Kamene mudrců:
“Jenom ten, kdo chtěl Kámen najít, najít, ale ne zneužít, ho mohl získat.”
Možná v našem případě není úplně vhodný termín jednorožec. Přes to, že je to naprosto přiléhavý termín, protože jednorožec je něco vzácného. Chceme přítelkyni, ne ochočené zvířátko, chceme rovnocennou partnerku.  Nechceme hračku na hraní, sexuální experiment v podobě pouhé “živé erotické pomůcky.” Upřímně… I kdyby se našla slečna, která by chtěla být naším otrokem a služkou, bude mít smůlu. Chceme mít vztah postavený na rovnocennosti a snažíme se pro to vždy udělat maximum. Chceme jednorožce najít. Najít, ale ne zneužít. Samozřejmě kromě nějakých odvážnějších postelových praktik, tam jsou pravidla zase úplně jiná, ale o tom možná někdy příště.

Máňa

čtvrtek 6. dubna 2017

Proč na promiskuitě není vlastně nic tak špatného

Pár dní zpátky (no dobře, on je to vlastně měsíc a tenhle článek mám v hlavě v podstatě stejnou dobu se na našem Facebooku objevila zajímavá diskuze o “správném” počtu sexuálních partnerů, o našem vnímání promiskuity a tak dál.
Na úvod bych začal tím, že se objevili lidé, kteří nás vnímají jako neochvějné romantiky, i jako nevybouřenou mládež, která si jen tak užívá. No, uznávám, že vyznění našich článků občas podpoří oba výklady. A ačkoliv, pochopitelně, máme daleko raději když jsme vnímáni v tom pozitivním světe, po troše zdravé sebereflexe jsme dospěli k názoru, že vlastně nejsme až tak svatí.
Na druhou stranu, co je vlastně špatného na kamarádství s výhodami a náhodných známostech? Pokud vám je s někým dobře, existuje erotický náboj a nic vám nebrání? I když víte, že vztah spolu nechcete (například jste si povahově nebo životními cíli příliš vzdálení), proč se i tak ze společných chvil netěšit? Ztratit vlastně nic nemůžete.
Téměř totéž se dá pak říci i k častému střídání partnerů. Přeci jen, problémy ve vztahu často nastávají po prvních třech měsících vztahu, kdy se zmírní působení hormonálního koktejlu způsobující zamilovanost a vyjdou na povrch problémy, neshody a neladící místa. A pak je otázkou, nakolik jsou vzájemné rozpory velké, zda je to něco, co se dá přejít, nebo zda je lepší vztah ukončit dříve, než se posune někam dál. Tlak na malý počet sexuálních partnerů pak může mít za následek, že člověk raději setrvá v nepříliš funkčním vztahu, než aby se dále “rozhazoval”. Přeci jen, zde můžeme zapojit jednoduchou matematiku, pokud budeme brát trvání nefunkčního vztahu jako tři měsíce a začátek sexuálního života v šestnácti letech, tak při počtu tří krátkých vztahů ročně (s měsíční pauzou mezi nimi) se už pro věk dvacet let můžeme dostat na konečné číslo dvanáct. Což je číslo, které bývá ještě dnes vnímáno jako dost vysoké. A přitom stále nikdo neručí za to, že ve dvaceti bude mít člověk natolik jasně nastavené priority, že si opravdu zvolí partnera, který mu bude vyhovovat, a i kdyby ano, tak stále není záruka, že po několika měsících nezjistí, že se daný člověk s vlastními potřebami nekříží.
Ve výsledku pak může pětadvacetiletý člověk být obviněn z nedostatku sebeúcty, kvůli tomu, že vystřídal příliš mnoho partnerů, přičemž realita může být naprosto opačná - daný člověk má jen jasně zvolené priority, co od člověka a od vztahu očekává a měl pouze smůlu.
Slyšeli jsme názor, že v našem kulturním kontextu by žena měla říci na otázku kolik měla sexuálních partnerů číslo okolo osmi, protože to dostatečně objasní zručnost nabytou zkušenostmi, nicméně stále nebude působit příliš promiskuitně. Na druhou stranu, proč zrovna tady dáváme rozdíl mezi muži a ženami? Jistě, z genetického hlediska to svůj smysl dává, tradicí je stále zakořeněno, že žena s bohatou sexuální minulostí je “rozhoďnožka” a muž “frajer”, nicméně jaký to má smysl dnes? V době, kdy se snažíme o rovnost přístupu k oběma pohlavím, budeme se tvářit, že má každé pohlaví jiné právo na sex? Nemluvě o tom, že v onom prohlášení je “měla by říci” - k čemu je vlastně dobré svému partnerovi v tomto lhát? Bude to vlastně partner co k čemu? Když je mu zapotřebí lhát i v takto nepodstatném údaji. No a samozřejmě se nabízí otázka, když je žen a mužů na světě zhruba stejné množství, jak je možné, že se ty počty partnerů tak liší?
No a co z toho vyplývá? Vlastně nic. Prostě si dělejme co uznáme za vhodné, pokud si to sami před sebou dovedeme racionálně obhájit. Myslím si, že je pořád lepší přežít nějaký ten nepříjemný pohled, než litovat něčeho, co se mohlo stát, ale nikdy se nestalo.

Áďa s plnou hubou keců, co ve výsledku tvrdí “to bychom ale neměli”

čtvrtek 30. března 2017

Píchala nás holka

Možná by se podle nadpisu mohlo zdát, že dnešní téma bude plné erotiky, sexu a připínacích penisů. No, přiznávám, připínáka doma máme. Ale není hvězdou dnešního dne. Ani náš, ani cizí. My jsme totiž byli na piercingu…
Děláme si z blogu deníček? Ale vůbec ne. Ono víc než o píchání to bude o toleranci obecně. Víte, jak by bylo všem krásně, kdyby se starali o sebe a neřešili, s kým kdo spí, tráví čas, koho miluje, co má na sobě a nebo v sobě? Podle mne krásně…
Jsem propíchlá už na devíti místech, když budu počítat i uši, tak vlastně desetkrát (a to nepočítám nastřelené náušnice), včera jsem přidala šperky číslo 8 a 9, dva mikrodermály mezi ňadra. Dala bych sem snad i fotku, ale víte co, o tom to tu není. Vzpomněla jsem si, že jsme psali, že naším hlavním cílem je ukázat, že i my jsme normální lidi, jako ostatní, i když chceme žít ve třech.
Výsledek obrázku pro microdermal between breasts
Jenže jsme opravdu normální? Co je vlastně normální? Být jako většina společnosti? Už je to hodně dávno, kdy jsem chtěla být jako ostatní. To bylo možná tak kdysi na základce, a i tak jsem ke konci základky dospěla k názoru, že než být jako ti maloměšťáci (nechci tím urazit nikoho z malého města, ale čistě statisticky vzato, ve velkých městech jsou lidé obvykle mnohem otevřenější), tak radši nebudu mít kamarády. Nechci jít za každou cenu proti proudu, z puberty jsem už vyrostla. Chci si jít vlastní cestou, a jestli se někde na chvíli spojí s proudem, je to v pořádku. Ale nechci, aby mne někdo odsuzoval za to, co dělám s vlastním tělem. Nedělám nic nemorálního, nedělám nic ilegálního… Třeba mí vlastní rodiče jsou proti mým ozdůbkám. A to jsem tenkrát měla viditelné jen obočí, když jsem je naposled viděla, tak jsem měla ještě septum (vysvětlivka: takový ten kravský kruh v nose, jen mám tedy podkovu). Mají pocit, že kvůli piercingům a tetování mám problémy se studiem. Jenže žádné píchání, ať už kanylou či tetovacím strojkem, neovlivňuje to, jaký jsem člověk nebo jaký mám názor na svět. Je spousta různě modifikovaných lidí, kteří to dotáhli daleko. Například ten pán na obrázku je Matt Taylor, britský astrofyzik a jedna z klíčových postav mise zakončené přistáním sondy na kometě.
Meh. Dost o rodičích.
Není to tak dlouho, co jsem se bavila se svou šéfovou, kamarádkou a vrstevnicí mých rodičů, která mne zná nějakých deset let (tzn. byla jsem tenkrát malá a tlustá). Něco jsme řešily a pak se mne zeptala co to mám zas nového v obličeji. No, zapovídaly jsme se. Přesto, že jí samotné se to nelíbí, nechtěla by to a co jsem pochopila tak by ani neměla odvahu, mne kvůli tomu neodsuzuje, jen se pozastavila nad tehdejším počtem (7), čemuž se asi ani nedá divit. Sama říkala, že to prostě o nikom nic nevypovídá a že to není něco, kvůli čemu by se s člověkem přestala bavit nebo ho brala jinak. A tak to má být.
Docela by mne zajímalo, jak daleko to s blogem dotáhneme… Možná nikam a možná daleko. Co když jednou usedneme na rudém gauči pana Krause? Ukážu vůbec, že lidé, kteří mají více partnerů, jsou stejní jako ti ostatní? Nebo pak jen vznikne další předsudek, že lidé žijící v poly-vztazích jsou prostě divní? Upřímně se toho trochu děsím. Ale strašně moc doufám, že lidé přehodnotí názor, že propíchaní jsou jen feťáci a potetovaní jsou jen kriminálníci. Vesměs se snažím s lidmi, kteří se mne zeptají, trpělivě diskutovat, vysvětlovat jim, jak to vlastně funguje, že to není nebezpečné… Ale jak úspěšně, to nedokážu odhadnout.
Na závěr má představa ideálního světa:
Osoba 1: “No, já jsem bi.”
Osoba 2: “A co jako?”
Osoba 1: “No, že jsem na kluky i na holky…”
Osoba 2: “No a? Vždyť je to všem jedno.”

Vaše děravá Máňa

neděle 19. března 2017

No teda!

Bylo nebylo, byla krásná (vlastně bylo zataženo a pršelo, ale asi si můžeme dovolit trochu umělecké hyperboly) neděle a Áďa s Máňou se jednou po dlouhé době podívali na statistiky blogu, když už to ta googlí blogovací služba umožňuje.
No a to co jsme zahlédli nás opravdu mile překvapilo! Do naší oázy nevkusné prózy, pseudo-psychologických blábolů a pochybných zkušeností jste už zavítali skoro osm a půl tisíckrát!
A co tím chceme říct? Hrozně moc díky za to, že nás čtete, za všechny lajky, komentáře a sdílení na Facebooku i na blogu, za podporu těch z Vás kdo nám psali maily a zprávy. Dělá nám to dobře a máme díky tomu pocit, že psát o takovýchto tématech má smysl. Láska má mnoho podob a i díky nám (a Vám, protože všemi těmi lajky pomáháte tomu, že je to vidět a čím víc lidí to vidí, tím víc lidí o tom mluví a zamyslí se nad tím) lidé, jejichž vztah a vnímání světa nejsou úplně konvenční budou čím dál méně stigmatizováni.
Protože ideální stav věcí bude až ve chvíli, kdy se nikdo nepozastaví nad větou “já mám dvě partnerky, žijeme spolu a milujeme se”, stejně jako nad “víš, mě se nelíbí jen kluci, mám ráda i holky”. A ve chvíli, kdy toto po dlouhém rozhodování svěří svým blízkým, tak se dočká jen “No, nejvíc mě mrzí, že ti připadalo, že by mě něco takového mrzelo. Vždyť hlavní je, abyste byli šťastní”.


Hm, koukám, že jsme byli zase strašně patetičtí. Ale když nás to svým způsobem docela dojalo.
Vaši pisálkové Áďa a Máňa

P.S.: Dali jsme si hloupé předsevzetí, že tentokrát na Prague Pride musíme být zadaní a jít tam jako polyvěrozvěstové. Tak nám držte palce.

sobota 18. března 2017

Coming outy, aneb proč se nestydět

No, původně jsem chtěl psát o promiskuitě, našem současném životním stylu, probrat trochu nevěru a tak dál. A, jak je asi zjevné, skončil jsem u trochu jiného tématu. Tohle téma holt budu muset probrat příště.
Na úvod, mám v práci jednu kolegyni, říkejme jí Vendulka. Vendulka pochází z malého města kdesi za sedmero kopci a za sedmero poli, na víkendy se do své otčiny vrací. A působí dojmem hezkého, chytrého, občas trochu chlapeckého (má víc chlapáckých zálib než já, například co se pití piva a sportů týče), nicméně zcela “normálního” děvčete.
Když nastoupila k nám, nijak zvlášť jsme se nebavili, občas se mne zeptala na něco týkajícího se práce kterou zrovna dělala, nic dalšího. Prostě normální vztah mezi kolegy. Jak už to tak bývá, časem se naše rozhovory posunuly i do osobní roviny a, ani nevím jak, jsme se dostali k tomu, že mám dvě partnerky. Vzhledem k tomu, že nejde o nic úplně obvyklého, samozřejmě se trochu vyptávala, ale zejména se vždy strašně roztomile zakřenila se slovy “stejně je to divný”, což mou zlou povahu motivovalo k tomu, abych na toto téma stáčel hovor ještě víc.
S Vendulkou jsme se postupně začali bavit ještě víc. Celou dobu jsem věděl, že je zadaná, že má přítele. No, a jednou mi u piva řekla, že to není tak docela pravda, že je to spíš přítelkyně. Samozřejmě mne to docela překvapilo. Dozvěděl jsem se od ní, že její rodiče to nijak zvlášť dobře neberou, bojí se reakcí okolí a tak dále. Samozřejmě, že jsem se ji chvíli snažil podpořit a přesvědčit, že rodiče si časem uvědomí, že když je šťastná, tak poslední věc na které by mohlo záležet je pohlaví jejího partnera. A co se okolí týče, nejsme v padesátých letech a většině lidí je tohle úplně jedno, nejhorší co se může stát je křižující se babička nebo slintající teenager v metru.
Co mne pak zarazilo ještě více byla jedna naše společná cesta z práce metrem. Hovor se nějak stočil k tématu bisexuality a jak to vlastně u sebe objevila a to co následovalo, tak byl její vyděšený pohled a “proboha nemluv o tom, vždyť nás teď každý slyší”. Což je reakce, kterou bych pochopil spíše kdyby měla rozjetý byznys s heroinem, než kvůli tomuto. Připomínám, že jsme jeli metrem, mluvili docela potichu a stáli velice blízko k sobě.
No… A co z toho? Docela mne vyděsilo, jak moc jsem si zvykl na život v Praze, na to, že lidé zde už jsou na takové věci zvyklí a nad homosexualitou se ve většině případů nepozastavují. A jak v tomto dovede být složitý život na menším městě, kdy všichni koukají skrz prsty na vše co není zcela “normální”, ať už jde o piercing nebo tetování, kvůli kterému se Mániny rodiče nebaví s ní, netradiční vztah, kdy se Káťa strašně bála, aby nás nikdo neviděl se držet za ruce, nebo láska ke stejnému pohlaví, o které Vendulka nechce mluvit.
A proto bych chtěl říct: Nestyďte se! Vždyť sexuální orientace nebo vztah ve kterém žijete nezmění to, jací jste, vždyť dobrý člověk bude dobrým, ať už bude s kýmkoliv. Nenechte se soudit za lásku. Nikdo nemá právo odsoudit něčí štěstí, jen proto, že se to vymyká něčemu zavedenému. Nebojte se o tom mluvit jako o něčem zcela normálním, protože tím víc lidem to ve výsledku bude jako normální věc připadat. A hlavně: nebojte se jít za štěstím. nemůže být snad nic horšího, než skončit v nevyhovujícím vztahu kvůli tomu, že s tou pravou osobou, osobami, nechcete být ze strachu “a co na to řeknou lidi”. A už vůbec si nenechte otrávit své štěstí jedovatými poznámkami lidí, kteří jsou tak omezení, že nejsou schopni akceptovat nic neobvyklého.
S přáním sil a štěstí

Váš Áďa

neděle 12. března 2017

Sex je náš

Několikrát jsme se tak nějak zmínili, že jsme měli sex ve třech. Dobře, za poslední rok je to víc, než má kdejaký náš průměrný vrstevník. Nicméně nám v mailu přistála zajímavá otázka, jak takový sex vlastně probíhá (nebo spíš jak se k němu dostat). Tímto ještě jednou děkujeme Kate za úžasný a povzbudivý mail a zajímavý námět.
Na úvod bych ráda řekla, že jako u každého prvního, nebo jakéhokoliv sexu, nesmíme předpokládat, že všechno bude dokonalé. Nikdy není. Konec konců, nikdy nemůžeme předpovídat rozpoložení druhého, natož pak třetího, kolikrát ne úplně známého člověka. Jednou jsem třeba měla hodně dominantní náladu, navlékla jsem se do korzetu, punčoch, lodiček, přivázala Áďu do křesla a začala s ním provádět divy ústy. Co by se tak mohlo pokazit? Potřeboval si odskočit? Ne. Vylezl právě ze sprchy a byla mu zima na nohy. S jeho chloubou v ústech jsem slyšela: “Je to hrozně blbý, ale já bych potřeboval ponožtičky...”
Stejně je to u sexu ve třech. Jestli jste někdy viděli porno s trojkou, tak je to právě jako takové porno, ale úplně jinak. My se vždycky snažíme o to, abychom se všichni věnovali všem, samozřejmě to je čistě na preferencích každého, ale tak… nemohu popisovat něco, co vlastně neznám…
Když se s nějakou slečnou sejdeme v nějakém baru/hospůdce/čajovně/kdekoli jinde, nepředpokládáme, že se něco jako sex stane. Ano, děláme si z toho legraci, ale tím to tak nějak končí. Ono zajít někam na pivo je o dost lepší než na čaj, neboť, jak známo, alkohol odbourává zábrany. Samozřejmě že se nikoho nesnažíme opít a dostat do postele, na to máme v báťůžkách lahev chloroformu (poznámka Ádi: éter je spolehlivější). A když nějakou slečnu prostě v baru poznáme, tzn. jdeme do baru s úmyslem pozdravit přátele a dát si drink, a náhodu tam potkáme zajímavou osůbku (na tohle jsou mimochodem super kuřpauzy před barem), tak také nic nečekáme, ale zároveň jsme všemu otevření, a vše vyplyne ze situace.
Když se stane, že sedíme na našem úžasném gauči ve třech, každý se skleničkou něčeho, je několik možností jak pokračovat. Povídat si, dokud se to prostě samo nějak nezvrhne, hrát nějakou hru a postupně za trest odkládat oblečení (to jsme tedy dělali jen jednou, ale byla to fakt sranda), nebo cokoliv dalšího. Možná by někoho zajímalo, kdo sedí uprostřed, a tím pádem má nejvíce pozornosti. No, jak kdy. Prostě si nějak sedneme a víc to neřešíme. Prostě to vyplyne ze situace (zase).
Když se následně začíná situace zvrhávat, shazujeme postupně oblečení, doteky jsou stále odvážnější. Je nějaké pravidlo, s kým “začít”? Ne. Další věc, co prostě sama vyplyne ze situace. Tohle budu asi opakovat často…
Tenhle týden jsme měli schůzku s tou slečnou, se kterou jsme se kdysi dávno před rokem měli sejít, která to odřekla a my šli do toho baru, kde jsme potkali Božku. Napsala nám na Facebookovou stránku blogu, že by se ráda sešla s podobně smýšlejícími lidmi, nakonec jí došlo kdo že jsme a koncem týdne jsme se sešli. Nicméně napsala větičku “tak vám budu křenit,” nebo něco podobného. No, nejsme takový ten pár, co se neustále drží za ruce, pusinkuje se a nic kolem nevnímá. Nikdy jsme ani nebyli, pokud si dobře pamatuji. Snažíme se si toho dalšího člověka užít, když už s námi někam vyrazil, a stejně tak i v posteli. Většinou to nejsem já, kdo má první orgasmus. Áďovým orgasmem to většinou zase končí. Oba se snažíme se věnovat především slečně, která je s námi. Jako upřímně… Na co mít trojku, kde si všichni chceme užít, a pak souložit jen spolu, když to můžeme i bez dalšího člověka? Ano, samozřejmě, nedá se to počítat podle počtu orgasmů, přeci jen každá/každý z nás je stavěný jinak, a za dobu, kdy já mám čtyři, někteří méně šťastní mají třeba jen jeden.
Hrozně ráda bych vydala třeba celou knihu s názvem Průvodce úspěšným sexem ve třech, ale nic takového prostě není. Nikdy jsem se ani nesešla s nikým prostě za účelem sexu, vždycky to bylo aspoň zaobalené jako “koukání na film” nebo podobně. Asi nevím, jak by to vlastně mělo probíhat, sejít se s někým prostě jen kvůli tomu. To jako k někomu přijdu, budeme mezi dveřmi na sebe koukat, pak se svléknu, lehnu si na postel, a jdeme na to? A jak jako ve třech?? Proto si s nějakým děvčetem vždycky jdeme popovídat k pivo nebo drinku. Zjistit, jestli si vůbec nějak rozumíme, jsme nalazeni na podobnou, ne-li stejnou vlnu. Zjistit, jak jsou na tom vzájemné sympatie. Ne, nejsem povrchní a krása není jediným důvodem proč si s někým začít, ale musí mne ten člověk přitahovat svou osobností a zároveň mít nějaké své charisma a osobní kouzlo. Kombinace obojího, nic nesmí chybět.
Myšlenky se mi maličko, jako vždy, rozutekly, tak ještě rychle shrnu co jsem vlastně chtěla říct: Nechte tomu volný průběh, ale nebojte se věci mírně pošoupnout. Nemá cenu otálet celý večer s neznámou slečnou/chlapcem, když víte, že s ní/ním chcete jen sex a ne vztah, ta myšlenka se vám zamlouvá, a pak budete přemýšlet, jaké by to mohlo být. Pokud zrovna neprobíráte traumata ze smrti rybiček, je skoro pořád vhodná šance na pusu. Pořádnou. Nečekejte, že vše bude perfektní. Nebude. Ale zkuste předejít trapasům hygienou a úklidem (i když napůl záměrný trapas s dildem vystaveným na knihovně u nás už situaci pomohl), a zbytku se zasmějte. Nakonec, co v životě je opravdu perfektní?

Vaše Máňa

neděle 5. března 2017

Láska, žárlivost a podobné legrace

Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.
Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.
Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.

Tak co je to vlastně láska?
Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.
Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.
No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.
Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.
No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.
Pokud ano, vše může fungovat.
Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.
Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a  důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.
Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.

Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!

Hodně zmateně píšící Áďa

čtvrtek 2. března 2017

Zpátky ve hře

Uplynul týden a něco od rozchodu s Káťou. Možná by se zdálo, že je to krátká doba na zotavení se, ale koneckonců, stojí nám za truchlení někdo, komu my nestojíme ani za hloupé “fajn”? Asi ne… a tak se stalo, že jsme zpátky ve hře, plní sex-appealu, šarmu a osobního kouzla.
Zhruba od poloviny prosince jsme se pokusili (možná i docela úspěšně) propagovat náš blog na Tinderu. Potkala jsem tam mnoho zoufalců, mnoho honibrků, dokonce i několik skeptiků vůči čemukoliv netradičnímu, jako je tetování, natož pak náš vztah. Ale není to tak ztracený svět-dá se tam potkat mnoho zajímavých lidůch. O jedné slečně dneska bude řeč.
Jmenuje se Dáňa (jméno samozřejmě, jako vždy, redakčně upraveno). Napsala mi první. Na první pohled by se mohla zdát jako naprosto ideální žena pro nás - čte stejné věci, píše, kreslí, studuje biologii, a kromě toho všeho je podobně rozbitá jako my, a krásná, a roztomile malá… A proč by se mohla jen zdát jako ideální žena? Je totiž zadaná… Nicméně to já jsem taky, a když jsme se spolu poprvé sešly na pivo (v mém případě cider), byli jsme ještě pořád s Káťou. Problémy, které tenkrát už byly znatelné, jsme odůvodňovali kde čím, věřili jsme, že bude lépe.
Málokdy s někým cizím někam chodím, vlastně by se dalo říct, že s Dáňou to bylo moje první rendez-vous s někým novým od doby, co jsem s Áďou. Mírný socializační deficit způsobený tím, že jsme s Káťou nechodili do našeho oblíbeného baru a tím, že rodiče se mnou stále odmítají komunikovat, se mnou udělal své a sympatie k Dáně ještě mnohem víc. No, byly, respektive jsou vzájemné.

“Kdybys nebyla zadaná, tak tě sbalím.”
(Kdybych nebyla, tak se nechám hned…)

Nicméně tahle schůzka byla v naprosto přátelském duchu, probíraly jsme své démony, koníčky, vztahy… Dáňa s Láďou poněkud netradiční vztah. Doufáme, že nám o něm napíšou v rámci jakéhosi křesla pro hosty. Mají mezi sebou krásný vztah a co jsem pochopila, berou to nějak tak, že to, co mají mezi sebou, nemůže narušit nikdo další.

Poznámka pod imaginární čarou: Slovy Dáni: “Jsme jeden teplejší, než druhý.”

Psaly jsme si skoro pořád, pořád bylo a stále je o čem, a jsem moc ráda, že jsem ji poznala.
A pak jednoho dne přišla řeč na seznámení Dáni s Áďou… Domluvili jsme si pivo ve třech. No, nebyla bych to já, abych něco nepokazila… Drazí čtenáři, v tu jednu hodinu odpolední, kdy jsme se měli sejít, mi začínala v práci porada. No, co s tím, že? Dáňa ztratila telefon, takže na příjmu nebyla, a tak se musel Áďa seznamovat sám. Nicméně jsem byla přesvědčená, že když si s Dáňou tak moc rozumím já a k trapnému tichu nedošlo, tak proč by měla mít moje milovaná polovička problém. No a neměla, samozřejmě. Přišla jsem o hodinu a půl později a málem si mne nevšimli. Samozřejmě si dělám srandu, někoho tak úžasného jako jsem já nikdo přehlédnout nemůže.
V hospůdce, kousek od nejmenované řeky protékající nejmenovaným hlavním městem, jsme si povídali dlouho. Ochutnala jsem poprvé Absinth. Až si příště pořídím piercing kolem pusy, budu ho používat místo ústní vody. Podlehli jsme Dáninu osobnímu kouzlu stejně jednoduše, jako ona tomu našemu. Přesunuli jsme se k nám, stále však ve vší počestnosti, zajamovat si, já na flétnu, Áďa na kytaru, Dáňa na bonga. No, většina čtenářů asi tuší, kam se asi tak mohl večer přesunout, a že jsme na hudební nástroje ani nesáhli…
O dva dny později jsme se viděli zase, Dáňa u nás zase přespala… Další večer s pivem, plný povídání a následně i vzdechů. Ale určitě jsme jí svedli na moje úchvatné karí. Já to vím!
Přesto, že jsme vlastně jen kamarádi, je mezi námi dost intimity, a myslím, že vzájemné blízkosti a doteků je více, než v lecjakém “běžném vztahu”, ale pořád je znát, že Dánino srdce patří Láďovi. (Pokud ti to, milý čtenáři, ještě nedošlo, žijí v jakémsi otevřeném vztahu. A to tak otevřeném, že první večer Láďovi volala, jak jsme se o ni hezky postarali.)
Ve vyprávění jsme se přesunuli pomalu ale jistě k dnešním dnům, události několika posledních jsou stále příliš čerstvé na to, abychom o nich chtěli a zvládli psát, takže další pikantnosti z našeho deníčku se dozvíte příště.

Váše Máňa

pátek 24. února 2017

Začátky a konce



-  dobré zprávy, špatné zprávy a srdíčko - vichr vynáší nedopalky - psychicky vyrovnaní a nevyrovnaní lidé - velké počty démonů - chemická nerovnováha - odtažitost a chlad - napomínání a pěnění - neozývání se - konec - pláč - Osud je škodolibý sviňák - neexistence -



Tak milí a vážení, tentokrát začneme dobrými zprávami, a budeme pokračovat těmi… Méně dobrými. Vím, že jste si všimli, že na blog jsme nijak zvlášť nepřispívali, za což se setsakramentsky omlouváme, ale nebudeme slibovat, že se to nebude opakovat. Ono psaní, stejně jako jakákoli další kreativní činnost, chce inspiraci, trochu toho pověstného srdíčka a spoustu dalších ingrediencí vpravdě nezbytných. No a my jej paradoxně poslední dobou příliš neměli. Tedy, až tak paradoxní to asi nebylo, přeci jen, zkouškové období, k tomu zimní únava a neustálá chuť ponořit se do zimního spánku lidskou kreativitu trochu omezí.
Nicméně, venku začíná být krásně (těm z Vás, kterým současná větrná kalamita zpřetrhala elektrické vedení a strhala došky ze střech se omlouváme za necitlivost, nám vichr naštěstí jen vynesl nedopalky z popelníku), oteplilo se, začínáme se přibližovat k nejmenované kouli z rozžhaveného vodíku a helia a díky příznivějšímu natočení zemské osy k ní se prodlužují dny, takže energie pro spisovatelské kreace snad bude jen přibývat.
No, uvidíme. S Máňou jsme se začali věnovat trochu více hudbě, tak je možné, že jistou část tvůrčího potenciálu spolkne ta.
A teď k těm horším zprávám. Už jsme zase jenom dva.
Proč? Jak? Kdy? - se zcela jistě ptá čtenář, tvor zvědavý, jelikož kdyby takový nebyl, nejspíš by nečetl náš blog.
Jak je asi jasné z prosincových článků, s Káťou jsme si měli blízko. Hodně blízko, všichni máme jisté jizvy na duši, jisté vnitřní démony, jisté strachy a děsy. Troufnu si říct svůj malý předsudek, že člověk úplně normální a psychicky vyrovnaný jen tak nemůže být s někým trochu narušeným - takoví lidé si podle mne zkrátka nebudou rozumět.
Káťa démonů měla spoustu. My taky. My jsme byli trošku starší, věděli jsme jak se se svými démony vypořádat. Ona ne. A my jsme jí chtěli s jejími děsy pomoci.
První měsíce byly úžasné, společná objetí, procházky nočním městem, povídání si dlouho do noci. Když byla s námi, byla šťastná. Když s námi nebyla, bylo to horší, vzpomínky na nevydařený vztah, strach z odmítnutí jejího vztahu okolím a i stavy dané vyloženě chemickou nerovnováhou v mozku. Pokud někdo z Vás někdy trpěl depresemi, určitě ví o čem mluvím. Pro jistotu vyhledala i odbornou pomoc, za což jsme byli rádi, protože jsme o ní měli strach, je jen málo horších věcí než pozorovat trápení milované osoby.
Pak se to začalo bortit. Místo toho, aby se nám více otevírala, začala se uzavírat. Byla daleko chladnější a odtažitější. Nevíme co se jí honilo hlavou, je dost možné, že ona to tak vůbec nevnímala, je možné, že to bylo nějaké emoční zploštění způsobené antidepresivy, je možné, že se její deprese prohlubovaly a neměla tolik sil prokazovat lásku nám. A rozhodně si nedovolím tohle soudit.
Nás začaly hlodat pocity, že vlastně ani nejezdí tolik za námi, jako spíš, že utíká pryč z domu. A my jsme spíš jen vhodný prostředek. A možná i prostředek k tomu, aby nebyla sama.
Minulý víkend jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti. Tedy, já jsem se snažil diskutovat, Káťa byla konstruktivní trochu méně a Máňa se mne zastala, s tím, že moc dobře vím, že kdyby se karta obrátila, byl bych úplně stejným způsobem napomenut já. No a Káťa vypěnila, spakovala se a odjela domů. Vzhledem k tomu, že jsme se s Máňou shodli na tom, že to byla z její strany opravdu přehnaná reakce, tak počkáme, až vychladne a napíše nám ona.
Doteď netušíme, proč se takovým šíleným způsobem naštvala, protože se neozvala. Ať už další den, nebo ten příští, ba ani ten další. Ten čas jsme věnovali tomu, abychom s Máňou náš vztah do hloubky zanalyzovali, probrali a dospěli jsme k názoru, že takhle dál už nemůžeme. Že vlastně vůbec nevíme, zda Káťu prostě jen přešla počáteční fáze zamilovanosti a teď už s námi je jen proto, že to neumí ukončit, nebo jestli je to dané úplně něčím jiným, ale že my už prostě takhle dál existovat nemůžeme - tento vztah nás stojí strašné množství sil, na naší psychice se podepisuje čím dál více a čím dál horším způsobem. Například, zatímco ještě před Vánoci jsem byl na nejlepší cestě přestat s cigaretami, během následujících pár měsíců jsem se zase dostal na větší než malé množství.
A ve středu jsme se rozhodli to ukončit. Zvolená cesta, zpráva, asi nebyla tou nejlepší možností, ale vzhledem k tomu, že to nevypadalo, že by se s námi chtěla sejít, to asi byla jediná rozumná možnost. Vzal jsem první telefon, který byl po ruce, popsal jsem naše pocity, podal telefon Máně, aby to pročetla a odeslala.
Poprvé po několika letech jsem plakal.
Nevím jestli to bylo správné, nevím jestli se to mohlo zlepšit, nevím jestli to mohlo být stejné jako na začátku, kdybychom se snažili. Stále jí miluji, záleží mi na ní, ale uvědomuji si, že vztah ve kterém nejsem spokojený, který mne stojí více energie než kolik dokážu dát a který mi nepřináší oplátkou to, co bych rád nemá smysl. Příliš mi to ale připomínalo její vztah s Milošem - kdy prý zpočátku byl ten vztah skvělý, ale postupně se to začalo bortit a ona se rok držela už nefunkčního vztahu jen kvůli vzpomínkám na začátky a občasným hezkým chvílím. A to je prostě málo. Například s Máňou jsme už docela dlouho, brzy to budou tři roky a těch hezkých chvil je daleko víc než těch špatných nebo průměrných, a po té době se spíše čím dál tím víc sbližujeme, než naopak.
A tady se to co zpočátku vypadalo jako osudové předurčení začalo měnit v jeho škodolibou hru.

První ptačí zpěv, zeleň na větvích,
a já trnu hrůzou, hořce sním.
Že každý ptačí tón je jen zlý smích,
že je láska pryč a já zas bdím.


Poslední ránou pak bylo to, že jedinou její reakcí byl odchod z naší skupiny na Messengeru, smazání všech společných fotografií a odebrání z přátel na Facebooku.
Je hodně špatné, když někomu s kým jste strávili tolik času a snažili se mu dát vše co jste mohli nakonec nestojíte ani za jedno slovo.
Jako bychom ani nikdy neexistovali.

VVV* Áďa

*Váš Výjimečně Vážný