čtvrtek 29. prosince 2016

Šťastný a veselý. A taky Novej rok.

Tak vážení a milí přátelé, čtenáři a sledi. Omlouváme se za chvilkovou nečinnost, kterou vám teď aspoň částečně vynahradíme naprosto zbytečným článkem s vypovídací hodnotou limitně se blížící nule. Co hezkého jste dostali k Vánocům, Yule, Kračúnu, Chanuce nebo čemukoli dalšímu co jste slavili? My jsme si dali v naší trojici dárky hezké (ano, dostal jsem ponožky), ale jak už to tak bývá, od rodiny to bylo samozřejmě trochu horší. Máňa například dostala úžasně prasátkově růžový lak na nehty, přičemž jediné růžové na ní bývá akorát tričko na Avon pochodu. Káťa zase (podobně jako každý rok) dostala deodorant, který neumí používat a pyžámko s Bambim, přičemž nemá ráda ani pyžámka, ani Bambiho. No, co se dá dělat.
Vzhledem k tomu, že jsme spolu přeci jen chvíli, tak jsme se na Štědrý den neviděli, udělali jsme si jeho příjemnou náhradu až na Boží hod a Vánoce jsme si vyhradili na oblažování rodin naší přítomností. Tedy, Káťa oblažovala svou rodinu, která se netvářila, že by o její přítomnost nějak zvlášť stála a já s Máňou navštívil rodinu mou (ta její se s ní stále nebaví), která zatím o našem netradičním svazku neví. No, když se podívám kolem sebe, mám občas pocit, že se rodina trochu přeceňuje.
Každopádně, mám několik zajímavých zjištění. Začal jsem tloustnout. Ono, když má člověk jednoho partnera, který si naloží obrovskou porci a v její čtvrtině prohlásí něco jako “Áďo, já už nemůžu, dojíš to prosím?”, dá se to kompenzovat. Když tohle dělají osoby dvě, je to horší. A člověk přibírá, protože jí tři porce místo jedné. No, musím se snažit, ať víc jedí, abych netloustl sám.
Dalším je to, že ačkoliv jsme spolu měsíc a kus, tak se k sobě častokrát chováme, jako bychom spolu byli tak rok. Tedy, některé hodně soukromé a niterné pocity před sebou stále ještě neodhalujeme, přeci jen, pořád spolu až tak dlouho nejsme, ale ve spoustě věcí to tak je a je to často hezké, protože ten vtah rychle spěje k té ideální rovnocennosti, kdy nebude “my a ty”, ale jen “my” nebo “ty a ty a ty”. Jindy to tak růžové není. Co tím chci říct? Holky prdí víc než kluci. A abych to amatérsko-psychologicky rozebral, myslím si, že to bude tím, že s Máňou jsme spolu už přeci jen nějakou chvíli a Káťa se od ní tak jako učí. Nebo taky to bude tím, že se opravdu hodně snažíme, aby si Káťa připadala jako rovnocenná partnerka, aby jí bylo jasné, že v našem vztahu máme každý stejné slovo (respektive, občas to vypadá, že já mám hlas jeden a ony mají každá dva, asi jeden za prso, nebo co…). Každopádně, myslím si, že kdyby nastala hypotetická situace, že by s Káťou začal chodit jen jeden z nás (a ten další třeba neexistoval), tak ten vztah bude vypadat v této fázi úplně jinak.
No a protože jsme lidé velice zlomyslní, tak občas lezeme na Tinder. Oni tam jsou i normální (jak se to tak vezme), inteligentní a zábavní lidé (ahoj Káťo), většina však už tolik ne. Ve zkratce, pokud si chcete zkazit jakékoli naděje o lidské rase, zkuste jej. Abych uvedl příklady, pokud na Tinderu muž zjistí, že  jste žena a máte přítelkyni, automaticky předpokládá, že hledáte i penis. Pokud mu řeknete, že žádný penis nehledáte, je přesvědčen, že jeho penis je vyjímečný a zcela jistě jej chcete. Pokud se někdo dozví, že máte kromě přítelkyně i přítele, automaticky předpokládá, že těch penisů je stále málo a že prostě hledáte i dalšího muže. Dá se tam narazit dokonce i na dvacetiletého synka ze šlechtického rodu, jehož oblíbenou balící hláškou je “a chodila jsi už někdy se šlechticem?”. A mě osobně přijde vtipné, jak si každý chlap myslí, že se hrozně mám. Hahaha. Dobře, jen rýpu.

Tak šťastný Nový i nový rok!

Áďa za Áďu, Káťu i Máňu

pátek 16. prosince 2016

Mánina psychologická poradna: Domácí násilí, sebevědomí, mezilidské vztahy


    Zajímá vás, jak dopadl náš coming out? Vlastně nijak. Mí rodiče to kupodivu berou tak, že je to moje věc (na rozdíl od toho, že jsem sekla se školou a půjdu na jinou, na rozdíl od toho, že mám piercingy a tetování…), Káti máma si o nás myslí to nejhorší, ale asi to kdo ví jak neřeší. Áďa svůj coming out zatím stále neplánuje, ale maminku pomalu seznamuje se světem LGBT, prý aby si zvykla že takoví lidé jsou, a aby sama zatím došla k názoru “A tak když jim to tak vyhovuje…”

Dneska se budeme věnovat trošku smutnějšímu tématu, domácímu násilí. Nejsem žádný expert, nemám ani žádnou pořádnou zkušenost, naštěstí. Takže co mne k tomu vlastně vede? Moje milovaná žena a její bývalý přítel Miloš….

Miloš je chlapec, který, jak by řekla moje maminka, “sežral Šalamounovo hovno”. Je to takový ten typický příklad tyrana. Ze začátku se nám z Kátina vyprávění zdálo, že to je prostě jenom idiot. Postupem času jsme však zjišťovali, že je to odporný manipulátor, který si k sobě Káťu připoutal a ona s ním zůstává, i když ví, že se k ní chová odporně.
Když říkám, že máme za sebou stejné věci, patří do toho i deprese a trocha sebepoškozování. Když váš partner o tom ví, měl by vás podporovat v tom, aby všechno bylo lepší a ani k jednomu z toho nebyl důvod. A Miloš neměl problém být opačnou podporou a Kátě říct: “jdi se podřezat”… Když se poznali, měla problémy s anorexií. On to ví a stejně se jí nerozpakoval říct, že když přibrala, tak už není tak křehká a už se mu tolik nelíbí. Stejně tak neměl problém jí lhát, protože “pravda by jí mohla bolet a on jí nechce ubližovat”. Když jsem říkala, že se nám dějí stejné věci ve stejném věku, nelhala jsem. I já jsem v tom samém věku měla takového přítele Debila… (Tímto srdečně zdravím Emanuela, který potřeboval několikrát denně slyšet, že jeho penis je dost velký! JO, KÁMO VOLE, MÁŠ VOBŘÍHO *****!!!) Tihle chlapi jsou takoví, že i když se s nimi rozejdete, pořád dolézají, pláčou, slibují že se změní… Jenže nikdy se nic nezmění, ne trvale. Pár dnů až týdnů budou sekat dobrotu, budou milí, pozorní a úžasní, ale pak je to přejde, a dělají to samé co dřív. Já se třeba s Emanuelem rozcházela několikrát. Dala jsem mu několik šancí, všechny však promarnil. Potom mi došlo, že to nemá cenu a rozešla jsem se s ním na trvalo. A přesto, že jsme se vídali málo, protože to k nám bylo daleko, přijel. Přijel, omlouval se, sliboval,... Já však tentokrát nepodlehla. Emanuel pak asi dvě hodiny brečel před naším domem. Hezky na chodníku naproti, aby na něj bylo od nás hezky vidět. No, citové vydírání mu šlo… Kátin Miloš byl to samé. Napsala mu, že se s ním rozchází a on jí odepsal “Ale já s tebou ne.”
Po světě běhá spousta omezených lidí, kteří prohlašují, že takovým domácím násilníkem může být jen muž, že dokud ženu nebije, tak to nic není. Takové domácí násilí nemusí probíhat ve fyzické rovině, to je třeba případ naší ženy (hodně se mi líbí říkat “naše žena”, takový můj malý osobní protest vůči konzervativní společnosti). Miloš jí nebil, ale to neznamená, že ten vztah byl v pořádku. Přeci jen, milovaným se snažíme pomoci, ne je shazovat.

Takový agresor mívá z pravidla nízké sebevědomí, ale o chlup vyšší než jeho oběť. Sebevědomí si na své oběti-partnerce zvyšuje tím, že svou partnerku ponižuje, dokazuje jí, že ona ho potřebuje, že bez něj je úplná nula. Tohle třeba byl případ Miloše který je prostě nejlepší, protože rok má webdesignovou firmu, umí webdesign, a kdokoliv kdo to neumí, je úplná nula. Ano, má pravdu, třeba špičkoví vědci, doktoři, kdokoliv, by si měli jít rovnou hodit mašli, když neumí webdesign, fakt! Asi tolik k jeho schopnosti sebereflexe.
Člověk má občas tendence opakovat své chyby, zvlášť, když nemá dost sebevědomí. Pak má potřebu si vybírat stále stejné partnery. Proč? Protože si myslí, že na lepší nemá. Raději bude setrvávat v nefungujícím vztahu, protože “Jsme spolu dlouho, byla by škoda to zahodit”, nebo “Kvůli dětem”, nebo “Proč by se mnou jinak byl, vždyť kdyby mě nemiloval, tak se se mnou rozejde”... Otevřete oči, lidé se mění, s nimi se mění i vztah, nemá cenu setrvávat v takovém, kde je někdo nešťastný. Ani kvůli dětem ne, znám docela dost lidí, jejichž rodiče mají opravdu špatný vztah, děti tím trpí také… Znám poměrně dost lidí, kteří rozvod svých rodičů považují za správnou věc, protože se předtím rodiče nesnášeli.
Zvyky, jaké jsme viděli u svých rodičů, máme tendence přenášet do našich vlastních vztahů. Nebo tedy, jsou dvě možnosti, k čemu “rodiče jsou”: buď jsme jako oni, a nebo si řekneme, že to, co dělali, jak se chovali a podobně je špatné, a snažíme se takoví nebýt… Nedávno k tomu na facebooku koloval obrázek, video nebo něco takového, bylo o dvojčatech, jejichž otec pil. Jedno z nich říká: “Viděl jsem to u táty…” a to druhé říká: “Viděl jsem to u táty…”
Kam se však chci dostat… Každý člověk by měl být trochu sobec, každému z nás by mělo být naše vlastní štěstí nejpřednější… Nevím jak moc mým ex ubližovalo to, že jsem se s nimi rozešla. Někteří to vzali docela v pohodě, jiní (Emanuel) mi plakali před domem. Ale proč bych měla setrvávat ve vztahu s někým, s kým nejsem šťastná? Ano, vždycky jde se pokusit o nějakou změnu k lepšímu, ale když ani to nepomáhá? a platí to pro prakticky cokoliv. Když mi něco/ někdo víc bere, než dává, proč se toho nezbavit, zvlášť když to jinak ani změnit nejde?

Od domácího násilí jsem se poněkud vzdálila...Ale už mi nebývá moc moc říct. Náš vztah se zabývá partnerskýmmi vztahy, byť netradičními, proto jsem psala o domácím násilí v takovémto vztahu. Ale pozor, ono to může být i jinak, než že muž bije svou ženu: jednak to může být i obráceně, ale může to být i mezi jakýmikoliv lidmi a vždy je dobré to začít řešit včas, než se objeví tzv. Stockholmský syndrom, což je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.
Co vlastně dělat, když si všimneme, že někdo někomu ubližuje? To byl přesně náš případ s Káťou… Nejdřív jsme měli Miloše za obyčejného maloměstského blba, později nám došlo, co je zač… Rozhodně by ničemu nepomohlo Kátě jen tak říct: “To je domácí násilí, rozejdi se s ním.” To je k ničemu… My jsme se snažil se k ní především chovat hezky, protože, co jsem si tak všimla, tak její ex a její matka jsou si v přístupu k ní až moc podobní. Snažili jsme se, aby viděla že nejen k ní, ale i k sobě navzájem se chováme hezky, podporujeme se, vzájemně si sebe vážíme. Dnes už to má trochu jiný rozměr, než to mělo na začátku, dnes už to je “Tvoje problémy jsou i mými problémy” a docela to funguje. Ne vždy, každý někdy máme takové to: ”Nechci ti přidělávat starosti tím, co mne trápí,” ale to se poddá. Není to jen problém našeho Trojúhelníku, však i my s Áďou, dokud jsme neměli Káťu, jsme tohle dělali… Ale víme, kde máme nedostatky, a jak se stát lepšími lidmi a jak ještě zlepšit náš vztah. Koneckonců, nemá šanci to vydržet, když se nebudeme všichni snažit o fungování vztahu a nebudeme k sobě upřímní.

Doufám, že se nikdo z vás s domácím násilím nemusel, nemusí a nebude muset potýkat, ale kdyby se to náhodou stalo, obrať se na někoho s prosbou o pomoc… Prakticky na kohokoliv, komu věříte. Pokud se potýkáte s nízkým sebevědomím, je to horší. Ale dá se to zvládnout, já jsem toho živým důkazem! :)
Máňa

středa 7. prosince 2016

Krátké zamyšlení o romantických výletech. Jo a mimochodem, máme Twitter!

Jsem dneska chytil děsně romantickou náladu. No a jak jsem byl tak neodolatelně zasněným milovníkem, plný představ o společně strávených chvílích, plný něhy a vášně ve třech, někde mimo civilizaci (nebo alespoň Prahu), zkoušel jsem googlit všelijaké romantické zájezdy, vířivky a tak.
No a hádejte co? Všechno je pro dva. Maximálně pro dva plus děcko nebo dvě. Já to samozřejmě tak nějak docela čekal, ale doufal jsem, že se ten počet osob alespoň bude dát měnit. No a teď co s tím? Máte někdo nějakou takovou zkušenost? Dá se zájezd pro dva rozšířit na 3 osoby v jednom apartmá? Jak na to prodejci a hoteliéři koukají? A portály jako Slevomat jsou úplně pasé, že?

Jo a ta druhá zpráva. Káťa byla děsně skvělá a akční a založila Twitter (najdete tu), protože ty naše pubertální výžblepty by si prý zasloužily zvěčnit. A protože je grafička a umělkyně, tak vypadá mnohem estetičtěji než náš facebook. No, třeba s ním taky jednou něco udělá.


Váš romantický Áďa

pondělí 5. prosince 2016

Jak jsme se rozkmotřili...

- adventní chřipka - nepředstavitelně nepředstavitelný vztah - naše crush - plány na večer - “já už si asi nechci psát” - stalkerka Káťa - náznak osudovosti - friendzoned Káťa a čechoingliš termity - přátelské setkání -

No tak jo. Hurá do psaní. Původně jsem touto dobou měl obíhat porady, školit a tvořit hodnoty, ale adventní chřipka si nevybírá. Mimochodem je vskutku skvělý onemocnět v sobotu, a v neděli se pro jistotu složit úplně, když se s Káťou vídáme v podstatě jen o víkendech. No, nedá se nic dělat, aspoň mám díky tomu chvilku na psaní dalších elaborátů.
Tak abych navázal na předcházející díl. S Káťou jsme si tehdy psali v podstatě pořád, den za dnem, ona byla vůči nám čím dál tím otevřenější a stejně tak i naopak. Konverzace se samozřejmě držela stále přátelských mantinelů, přeci jen ona měla přítele a navíc nám vícekrát zdůraznila, že vztah ve více osobách je pro ni nepředstavitelně nepředstavitelný.
Postupně jsme se dozvěděli spoustu věcí. O tragické lásce s jedním děvčetem. O poněkud nefunkčním vztahu s její maminkou. No a samozřejmě o tom, jak její zprvu šťastně se jevící vztah s Milošem, vůbec tak šťastný není. A dokonce jsme začali mluvit i o tom, že by stálo za to spolu zajít na kávu, ať naše přátelství není jen virtuální. No, Káta byla tak trochu naší crush. Nicméně, objektivně vzato, byla zadaná a ze svého dlouhodobého, byť nepříliš funkčního vztahu se jí utíkat nechtělo. No a v pátek večer se na Tinderu Máně ozvala jedna slečna, zda máme nějaké plány na večer.
My samozřejmě volný večer měli, neměli jsme žádné závazky k nikomu dalšímu, ale protože jsme fér, nebo se o to aspoň vždycky snažíme, raději jsme se Káti zeptali zda jí nevadí, že jdeme na rande. Ona samozřejmě odpověděla, že proč by jí to mělo vadit, že má přítele a s námi nic nemá, ale konverzace začala mít silně awkward nádech. No, tak si Áďa s Máňou domluvili rande. Nebo spíše přátelskou schůzku, ale ta není přeci jen hlavním tématem dnešního článku. Zvláštní bylo spíše ráno, kdy jsme zjistili, že si nás Káťa beze slůvka vysvětlení čehokoliv odebrala z přátel a tak dál. Jediné, co jsem z ní vyrazil když sem se jí zeptal proč bylo “já už si asi nechci psát…”, což byla věta, která i přes svou banálnost mne zasáhla jako nůž. Ačkoli jsme se znali sotva týden, navíc pouze přes internetovou komunikaci, oba nás to kupodivu dost zasáhlo, byli jsme z přerušení kontaktů dosti přešlí, vážně nám chyběla. Ale tak co, byla to její volba, tak jsme si řekli, že nás to za chvíli přejde, je to sice škoda, ale život jde dál.
Následujících několik dní se nedělo vlastně nic moc zajímavého. Byli jsme na halloweenské party v našem oblíbeném baru, která byla ve výsledku docela nudná. Vznikla na ní nicméně docela hezká společná fotka. No a o pár dní později nám onu společnou fotku lajkla Káťa - stalkerka. Vzhledem k tomu, že si nás odebrala z přátel na oné gigantické sociální síti a přerušila všechny kontakty, nešlo o jen tak nějakou náhodu. A nás to opravdu hodně překvapilo. S Máňou jsme si řekli, že to nijak nebudeme řešit - pokud s námi chce obnovit kontakty, nechť je obnoví ona.
Samozřejmě, že naše předsevzetí nám vydrželo sotva den. Pak jsem Káťe napsal. A tak jsme si začali psát zase. A jak už to tak bývá, nad vším se opět začal vznášet náznak osudovosti. Pro tentokrát za to mohl horoskop.
Naše konverzace se rychle vrátila nejen do zajetých kolejí (tady si dovolím rýpnout, že když Káťu popichujeme,  že do nás už tenkrát byla trochu poblázněná, tváří se neskutečně roztomile, bije pěstičkami, dupe nožičkami a říká, že to vůbec není pravda), ale dokonce jsme k sobě měli po chvíli ještě blíže, začali si skypovat a pořádně si domlouvat kávové posezení. Snad jedinou šmouhou byl náš hloupý vtip, den před plánovanou schůzkou, kdy jsme si řekli, že se budeme tvářit, že je Káťa totálně friendzoned. Což přivedlo několik dalších extrémně awkward chvil, Káťu absolutně vyvedenou z míry a vyděšenou co provedla špatně. No, naštěstí jsme to urovnali a začali se těšit na další den, kdy proběhlo naše první “přátelské setkání”.

Áďa

pátek 2. prosince 2016

A je to tady.

Co je tady? Coming out. Sice tím trochu předbíháme naší příběhovou linku, ale je to aktuální téma. A upřímně? Já to asi potřebuji vydat hned. Taková trochu terapie.

    Ani já, ani Káťa, nemáme úplně vzorné rodiče. Možná není až tak daleko od pravdy, že jsou to tak trochu sobečtí ignoranti. Vzhledem k tomu, že jsme s Káťou obě stejné, tak jsme obě docela výbušné. Nebo spíš… Když se s někým hádáme, stane se, že řekneme věci, které bychom nechtěly. Nejen ty věci, které zraňují, ale i ty, které si chceme nechat pro sebe.

V neděli večer se Káťa vrátila od nás domů, pohádala se s mámou a řekla jí o nás… Nebyla jsem u toho (logicky..), takže píšu jen dle informací mi sdělených.

Přišla sem domů, posadila jsem se do chodby a mamka na mě začala řvát...Tak jsem na ni začala řvát taky, a nějak jsme se chytly. Ona pak odešla do kuchyně a začala mluvit o tom, jak na mne ten kluk má špatný vliv a tak…

"Mami?"

“Co je?"

“Pojď sem..."

A když přišla tak jsem se dívala do země a řekla jsem “No mami já mám holku a kluka..."

A ona: “Jakože...to nechápu...jak to myslíš?"

“No prostě..."

“Že jste jakože 3 nebo jak jako..."

“No...jsme 3...já se ti to bála říct"

Ona se na mě podívala a řekla: “A co z toho máte?"

Ta otázka mně naštvala a řekla sem: ”Jak jako, co z toho máme? Máme z toho vztah..."

“A to ti to vyhovuje?"

“Hmm.." a ona se otočila a když odcházela tak řekla: ”Nejsem šťastná, že se vídáš s divnejma lidma...ale je to tvoje věc. Už se se mnou o tom nebav..." A odešla…

    Se mnou se rodiče již měsíc a půl nebaví, respektive jen když něco potřebují. Třeba potvrzení o studiu. Takže jsem v pondělí šla s mámou v práci “na kafe”... Jak víte, sekla jsem se školou. Nastal čas to říct rodičům, protože tohle není věc, kterou bych oznamovala po telefonu. No, kromě toho, že mě má drahá mať seřvala že proč to neřeknu tátovi, a kdo ví co, tak mi oznámila, že je vidět, že mám jiné zájmy než školu, na kterou kašlu. Významně se při tom dívala na mé tetování. No, stane se, nebudeme si tu kazit den povrchností mých rodičů. Když jsem se vrátila do kanceláře, čekal mne pokrytecký mail s tím, že jestli se s nimi chci bavit, je podmínkou slušné chování a pokora. Když jsem se vyvztekala, že tohle opravdu není fér, dala jsem se do psaní odpovědi. Hodně moc jsem se snažila, aby to vyznělo rozumněji, než mámin mail, což ostatně nebylo tak moc těžké. Na konec jsem připojila odstaveček:

“Ale abych tedy byla stoprocentně upřímná a zároveň vás informovala o všech důležitých novinkách: Už nějakou dobu vím, že jsem bisexuální. Teď jsem zadaná. Se slečnou. A s Áďou. Nacházíme se v triádě, polyamorním vztahu. Jednoduše řečeno, chodíme všichni spolu. “

No, reakce jsem se žádné nedočkala. Ani ň o Káťe. Předpokládám, že tu jsou dvě možnosti:

Myslí si, že to je nějaký buď vtip, nebo pubertální recese.

V závalu nepříjemné komunikace mají rudo před očima ze všeho ostatního natolik, že tenhle odstavec, byť pro mne byl asi nejdůležitější, prostě nevidí. Je možné, že ho jejich mozek prostě ignoruje.

Ještě než jsem mail odeslala, napsala jsem tuhle “novinku” bráchovi. A jeho odpověď? “To si zase děláš srandu, jako vždycky, nebo tohle myslíš vážně?” Když jsem ho ujistila o vážnosti svého tvrzení, řešil to asi stejně, jako by řešil domácí úkol. Nijak.

Takže: bůh ví, jak se věci budou vyvíjet dál. Áďa svůj coming out neplánuje v nikterak brzké době, takže si ještě počkáme.

Máte i vy nějaké zkušenosti s jakýmkoliv comingoutem? Podělte se s námi! Nejlepší příběh získá krásné velké bezvýznamné plus!

Máňa

úterý 22. listopadu 2016

Facebooková výzva!


Jsme veselé kopy a tak nás dnes napadlo lehce pospamovat Facebook. A proč? No to je jednoduché. Všimli jsme si, že tu může být člověk ve vztahu jen s jedním člověkem najednou. Ono sice vlastně o nic nejde, ale když ani politicky hyperkorektní Facebook (na kterém si už dnes můžete nastavit v podstatě jakýkoli gender co Vás napadne, včetně helikoptéry) neuznává něco jako vícečetné vztahy, tak co si o tom může pomyslet kdokoli jiný?
Tak jsme se rozhodli napsat na podporu. Napsali jsme tam všichni tři a pokud by se kdokoli z Vás chtěl přidat, tak do toho! Nejprv dobudeme zákaznickou podporu, příště celou galaxii!
Váš milostný trojúhelník

P.S.: Co myslíte, pomůže to i bez toho, abychom do toho tahali Šabatici?

pondělí 21. listopadu 2016

Jak se dá potkat láska na Tinderu

- nečinnost - zatraceně intenzivní milostné vzplanutí - účet na Tinderu - pán co se hezky vyčůral - děs z polyamorních vztahů - vyhýbavý skupinový chat - Áďův přesvědčovací talent - ezoterické věci a osudy - strach z malých pavouků - pan webdesigner podnikatel - příště -

Určitě jste během posledních týdnů naší nečinnosti všimli několika krátkých a o to hlasitějších výkřiků do tmy o tom, že jsme zamilovaní… A teď už jsme si vlastně i vyznali lásku. Nuže, omlouváme se, ale na druhou stranu jsme nasbírali nějaké ty nové dojmy a témata pro psaní, navíc jsme plní takových těch hormonů, které způsobují pocity štěstí, návaly energie a tak. Což o to, s Máňou se milujeme. Opravdu hluboce a silně, ale prostě jsme spolu dlouho a současné milostné vzplanutí je prostě zatraceně intenzivní. Původně jsem tedy měl dopsat jinou z našich dějových linek, ale to počká, tohle je teď přeci jen aktuální.
No ale teď k hlavnímu tématu, kterým je pohádka o tom jak jsme se vlastně poznali. Bylo nebylo, Áďa i Máňa si založili účet na Tinderu. Příliš šancí jsme tomu nedávali, brali jsme to spíše jako pokus, experiment, ukrácení dlouhé chvíle. Spíše jsme předpokládali, že když tu pravou potkáme, tak to bude spíše naživo. Máme podezření, že jsme docela přitažliví a charismatičtí, protože u žen a dívek býváme docela úspěšní a přeci jen, toto jsou vlastnosti fungující spíše naživo. Při internetové konverzaci si většina lidí řekne spíš “Ehm… Co prosím? Asi se… S tebou nechci bavit.” No, kupodivu to až tak příšerné nebylo. Každý z nás si s několika slečnami povídal, ale komunikace nakonec ustala, protože jsme si neměli co říct. Některé dámy lákala pravděpodobně jen představa sexu ve třech. Jiné zase chtěly jen mne nebo Máňu. S jednou slečnou jsme měli i cosi jako rande, byť skončilo bez nějakých silnějších vzájemných sympatií.
A jednoho dne jsem na Tinderu potkal Káťu. Nebudu tvrdit, že by to byla láska na první pohled, což o to, na fotce byla opravdu moc krásná, ale po dlouhém “swipování” na Tinderu už je člověk otupělý. No, dostal jsem like a čta její popisek “Mám ráda komiksy, hry a jsem holka. To je všechno co potřebuješ vědět.” jsem vymýšlel jak břitce začít konverzaci. Z nedostatku relevantních informací jsem pokrčil rameny a vypustil do éteru originální a svůdnou hlášku:
“Ahoj, a co ráda hraješ? Nechtělo se mi začínat ničím jako ‘Ty jsi holka? Fakt? Hustý!’ ”
Na to jsem dostal odpověď, že by to furt nebylo to nejhorší, protože jiný pán jí v úvodním představování začal vyprávět jak se hezky vyčůral.
Máňa celý večer řešila domácí úkol se svým milým bratrem, já s Káťou jsme překonali počáteční ostych, zjistili, že si dosti rozumíme a celý večer si psali. Naprosto kamarádsky. Káťa totiž měla přítele, jak mne varovala, ale psali jsme si o spoustě témat, zajímala se jak takové vztahy ve třech fungují (byť zezačátku se na to tvářila spíše dosti vyděšeně, že něco takového vůbec existuje), zajímala se o mne, já jsem se zajímal o ní. Dozvěděl jsem se, že má i zkušenost s děvčetem, i když s tragickým koncem. Že vztahy ve třech jí přijdou zajímavé, ale v životě by nic takového nechtěla a jediné co by si tak někdy chtěla vyzkoušet by byla trojka.
Druhý den jsme se stali přáteli na Facebooku, opět jsme si celý den propsali, protože Máňa toho měla spoustu. Vzhledem k tomu, že Káťa měla se mnou společných strašně moc věcí a taky s Máňou, rozhodl jsem se Káťu přesvědčit, aby se přes zprávy seznámila i s Máňou, a založil jsem skupinový chat. No a zjistil jsem, že Káťa má neskutečný strach z cizích lidí. A to i po internetu. Napsala mi, že mě nesnáší a že kvůli mně zevnitř umírá. A že dokonce napsala “A co posloucháš za hudbu?” naschvál, jako zaručený zabiják hovoru. Máňa mi řekla, že se s ní nechce bavit, že se ve skupinovém chatu tváří hrozně awkward a vyhýbavě. No a já měl neodbytný pocit, že kdybychom to teď ukončili, nebylo by to ani trochu správné. Zapojil jsem veškerý svůj přesvědčovací talent, který by prodal i sadu kouzelného nádobí protřelému právníkovi a přesvědčil jsem Máňu, aby dala šanci Kátě a Káťu, aby dala šanci Máně.
Konverzace se začala pomalu uvolňovat a z první opravdu hodně trapné půlhodiny se začaly klubat první opravdu zvláštní věci. Jsem technicky založený člověk, nikdy jsem na žádné ezoterické věci, osudy a předurčení nevěřil. Ale hned zpočátku bylo zajímavé, že Máňa i Káťa mají svým způsobem hodně podobné životní osudy, událost u jedné z nich byla svým způsobem parafrází události u té druhé. Dokonce mají i podobné strachy - obě se bojí pavouků Ale jen těch malých, domácích, tarantule ani jedné nevadí. A do toho všeho mají narozeniny ve stejný den. Konverzace byla čím dál tím veselejší a my jsme zjistili, že už je opravdu pozdě a musíme spát, jakožto pracující lid. Druhý den hned ráno jsme si napsali… A psali si celý den. A tak to šlo den za dnem. Stále jsme si měli o čem povídat, jednou bylo veseleji, jednou jsme se bavili o těch méně veselých věcech, o našich společných vnitřních démonech.
Jednou nám přišlo nám zvláštní, že je zadaná, má přítele a místo toho si celé dny píše s námi. Tak jsme se dozvěděli, že její milý Miloš je tupec, který ji má ve svém pořadníku priorit na jednom z posledních míst. Jakože ten typ “chlapa”, který tvrdí, že žena má nějaké ty své “Basic Tasks” jako dobře vypadat, uvařit, tvářit se mile a neodmlouvat, do toho tvrdí, že chce mít sebevědomou partnerku a Káťa byla ráda, když se jí uráčil věnovat hodinku denně. Protože zbytek času pracoval jako “webdesigner podnikatel” a hrál hry.
No, tak začátek bychom měli za sebou. Příště se dozvíte o tom, jak jsme se přestali bavit a zase začli, o dalších divných znameních, o tom jak jsme se dozvěděli, že Káťa ve svém vztahu není ani trochu šťastná, o panu manipulátorovi. A o tom jak jsme se poprvé spolu viděli.


Áďa

neděle 20. listopadu 2016

Nejúpřímnější omluva

Vím, slíbila jsem článek… Před týdnem… Pořád nic… No, snad Vám bude útěchou, že jsem sekla se školou (=budu mít hodně času na blog), a od středy trávíme čas s naší milovanou ženou. Ano, je to oficiální! Jsme oficiálně zadaní, jsme trojúhelník. To znamená nová redaktorka, Káťa. No, není úplně spisovatelský typ člověka, takže není, a asi ani nebude, úplně tak moc redaktorkou, ale zase vnesla nový vítr do našeho sociálního života: Chystá se twitter. Vzhledem k tomu, že jsem oproti Káťa stará vražda, tak všem těm tvítům nerozumím, ale budu jí věřit.
Stručný popisek o naší lásce najdete vpravo, kde jsou i naše popisky. Čím dál tím víc to vypadá, že se příští rok zúčastníme Prague Pride. No, asi budu shánět duhové tričko. Tři duhová trička. Je strašně krásný pocit, prožívat čerstvou zamilovanost. Káťa je takové moje ezodvojče, o tom se dozvíte brzy od Ádi. No, asi tolik k momentálnímu stavu věcí, jdu se zase věnovat mým miláčků, Kátě hrát serenádu a Áďovi provádět nějakou špatnost.
Vaše Máňa


úterý 1. listopadu 2016

Patos k pětistovce!

Byl pozdní večer, první listopad a my jsme zjistili, že náš úchvatný blogísek vidělo už 500 různých lidí. Nebo stejných lidí z různých míst. Každopádně, je to asi 500x víc, než jsme čekali. No, doufám, že se Vám líbí. Těm z Vás, kteří nám psali a komentovali strašně moc děkujeme, no a těm, kteří nás jenom čtou děkujeme taky. Žijte v míru, štěstí a zdraví a doufáme, že se na náš blog ještě vrátíte.

Áďa a Máňa
P.S.: Still looking for a date.

neděle 30. října 2016

Punk na Stodůlkách a divoká jízda s policisty


Za tu dobu, co tenhle blog jede, jste si mohli přečíst mnoho článků. Některé ode mne, některé od Áďi, některé humorné, jiné k zamyšlení… Dnešní se bude týkat jednoho letního dne, respektive večera, který se opravdu nevydařil. Bylo to jedno z našich prvních rande po rozchodu s Tóňou. Na začátek by bylo možná dobré zmínit, že když spolu pijeme, má můj nejmilejší potřebu se kontrolovat a hlídat, aby nebyl opilý moc. Za víc než dva roky, co jsme spolu, jsem ho nikdy neviděla v horším stavu, než jakým je dobrá nálada. Nepijeme často, ale když, tak nepijeme natolik, abychom si nic nepamatovali. Ano, párkrát se mi povedlo zvracet (třeba když jsme spolu byli asi dva měsíce a já Áďovi pozvracela hudební nástroj….), ale nikdy to nebylo takové, že bych si nic nepamatovala, nevěděla o sobě a tak. A další poznámka na začátek: NIKDY NENAKLÁDEJTE UTOPENCE V LÉTĚ, POKUD NEMÁTE OPRAVDU DOBŘE CHLAZENÝ PROSTOR.
Ne že bychom někdy byli zoufalí a zatvrzele lpěli na tom, že náš vztah nemá ve dvou smysl a prostě musíme mít třetího do party, to vůbec ne. Náš vztah je opravdu čiročirá dokonalost, soužití v malém bytě dovede být náročné (jo, nemám kam uraženě odejít a odejít na wc fakt není tak dramatické, jak by se mi líbilo), on obecně jakýkoliv vztah dovede být místy náročný.. Každopádně po pár měsících po rozchodu s Tóňou, kdy se nám nepodařilo žádnou “buchtu” sbalit, byť jen do postele, zavítali jsme na igirls seznamku. Nečekali jsme valné výsledky, jen jsme si říkali, že možná by nebylo špatné zamávat na štěstí a říct “Ahoj, my jsme tady!” (Ve skutečnosti by nám nedělalo problém ho praštit pánví zezadu a přivázat ho v našem sklepě, ale pššt!) Ozvalo se pár hloupých, pár falešných, pár pěkných ale zdaleka, slečen. Některé slečny byly dokonce tzv. svlečny, to jest slečna co se neptá a rovnou posílá nahaté fotky. Jiné zase neměly na profilu fotku vůbec. Nebyla bych to já, abych jedné takové neodepsala. Přeci jen, když už si někdo vymyslí cosi originálnějšího než “Ahoj, jak se máš?” zaslouží si alespoň chvilku mého času. Z této osoby se vyklubala Anča. Na fotkách ne moc pěkná, ale docela sympatická dívka v mém věku. Bylo znát, že je inteligentní, prima se s ní psalo, slovo dalo slovo, a šli jsme ve třech na rande. Sešli jsme se v pivovaru a povídali si. Hodně jsme se o sobě vzájemně dozvěděli, tak nějak jsme si povídali i o našich zkušenostech s touto netradiční formou vztahu, večer obecně byl moc fajn. Když pivovar zavíral, jako jeden muž (nebo jedna žena? Převaha žen asi vítězí), tak teda jako jedna žena jsme se shodli, že v Bille koupíme kofolu a whiskey a půjdem pokračovat do nedalekého parčíku. Anča v těch místech bydlela celý život, my asi rok, takže to bylo jasné. Seděli jsme na kamenné lavičce, mírně přiopilí (opravdu jen mírně, co s člověkem udělají dvě piva a možná panák whiskey), zábrany pomalu padaly. S Ančou jsme se líbali (techniku líbání ve třech lze najít v mém prvním článku, libovali jsme si, jak super rande se nám povedlo. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Áďa si šel odskočit, já s Ančou jsme si povídali. Po chvíli už mi bylo divné, kam sakra šel, tak jsem mu volala. Nebral mi to… To, že mi Áďa nebere telefon, je divný, nebere mi ho jen když je v práci, a ani to není stoprocentním pravidlem.  Není tedy divu, že se mi udělalo špatně, když mi to nebral pět minut.Tak jsme ho šly hledat. Nervíky zapracovaly a já zvracela u stromu. Anča slíbila, že ho jde najít a že všechno bude v pořádku. Mírně hysterická jsem seděla u stromu (u jiného než u kterého jsem zvracela!) a zkoušla mu dál volat. Po několika marných pokusech mi to konečně zvedl. Nevypáčila jsem z něj nic jiného, než to, že se mu udělalo špatně a někde leží. Hysterické já popadlo veškeré zbytky logického uvažování a zavolalo 112. Byla jsem schopná vysvětlit kde jsme a co se stalo. Poslali k nám hlídku. Došourala jsem se k lavičce u cesty, kde jsem na ni čekala. Když páni policisté dorazili, zeptali se mne co se stalo a jali se Áďu hledat. když jsem slyšela “Máme ho!” tak jsem se k němu rozeběhla. Nic jsem nedbala, že mám na rameni jeho stokilovou brašnu, najednou nevážila nic. Když jsem viděla, že mu je jen špatně, ale že normálně a v klidu komunikuje, bylo mi o hodně líp. Příval slz jsem sice pořádně nezastavila, ale co, on mne viděl brečet, já jeho zvracet. Páni policisté zavolali záchranku. Stalo se něco, co jsem opravdu nečekala. Nemohla jsem jet s ním. Bylo mi zle. Nikdy jsem o nikoho neměla takový strach. Asi to je tím, že jsem hrozně cinická osoba, což je zapříčiněno tím, že mám za sebou nehezké události, hodně nehezké. A oni mne nenechali být s ním. Donutili mne vylézt ze sanitky a já se složila na asfaltu. Dlouho jsem se necítila takhle. Všechno jsem měla sevřené a v hlavě jen neutuchající žal, který křičel “NE! TOHLE NEMŮŽETE, TO NEJDE!” Docela mne dodnes děsí, že polisicté očividně nemají žádný kurz, jak nakládat s někým, kdo se takhle složí. Aneb tři strážci zákona nade  mnou stáli, zatímco já se kolíbala dopředu dozadu a rvala si vlasy. Nakonec, když jsem jim slíbila že budu moc moc moc hodná, mne odvezli do Motola. Jela jsem policejním fárem, heč! V Motole mne vysadili, vysvětlili co se děje, kde je Áďa a odjeli. Já tam čekala a čekala. Zdálo se mi to nekonečné, co na něm sakra vyšetřují? Po dlouhé době vylezla paní v bílém a řekla si o ambulantní poplatek. Dala jsem jí devadesát korun a ona zase odešla. Po další dlouhé době vyšli dva lidé s Áďou. “Tak tady ho máte,” sdělila mi bílá osůbka a posadila ho na židli. “A co já s ním?” Hahaha. Milující žena, fakt. Jenže já opravdu nevěděla. Neřekli mi nic. Ve všech Růžovkách a tak vždycky dostane doprovázející osoba vyčerpávající info a já dostala: “Tady ho máte.” Super. Takže co… Mimochodem, Áďa tenkrát dostal super blicí pytlík, igeliťák s ryskou a náhubkem. Asi hodinu jsme seděli v nemocnici, zatímco já přemýšlela kde sakra jsme (v Motole se fakt nevyznám a doufám, že tam nikdy nebudu muset něco hledat) a jak se dostaneme domů. Autobus byl zavržen rovnou. Metro už dávno nejelo a i kdyby, tak jsem nevěděla jak se k němu dostat sama, natož s člověkem, co je rád, že dojde pár metrů. Tak se projedeme taxíkem. Googlila jsem taxislužby. První paní mi odmítla poslat Taxi s tím, že nemám viditelné číslo. Tu jsem poslala do háje slovy: “No super, tak nashle.” Další paní mi řekla to samé, ale když jsem jí nadiktovala číslo, řekla že mi někoho pošle. Půl hodiny se nic nedělo, tak jsem googlila dál. Taxislužba bez zavolaní dorazila jako jediná. Dotáhla jsem poblijónka do taxíku a frčeli jsme domů. Pán byl o tři kila těžší a my o ty samá tři kila lehčí, respektive moje peněženka. Díky bohu za širší centrum, bůh ví, kolik by to stálo někam na okraj Prahy. V tom shonu jsme na Anču ani nepomysleli. Ráno poté jsem si na ni ale vzpomněli a situaci si rozebrali: milá Anča se na nás totálně vybodla. Jasně, asi by další rande nebylo a když, bylo by to asi trochu divný. Jenže ona prostě Áďu nešla hledat (on byl asi deset metrů od nás, takže by ho opravdu nepřehlédla), i když to slíbila. Bude z ní asi zdravotní sestra, to potěš pánbů teda. Co bychom s někým takovým dělali? Jasně, asi nemůžeme nikomu vyčítat, že nedá opilému bezdomovci dýchání z úst do úst, ale vykašlat se na někoho s kým si celý večer povídám? To je slušnost, pokusit se pomoct. Byť jen trochu. Takže našeho nevydařeného rande nelitujeme. Přišli jsme sice o možnost poznat se hlouběji, na druhou stranu jsme zjistili, že jsme rozhodně nepřišli o TU PRAVOU. Ta pravá by tohle totiž neudělala ani omylem.
A co za touhle událostí vlastně stojí? Zmínila jsem to na začátku: utopenci. Já měla jen kousek a rovnou jsem řekla, že je to moc kyselé a že to nesním. No, Áďa byl frajer, a když už utopence udělal, tak je sní. Utopence v létě už nikdy, jestli vůbec. Lednice je na ně malá, do sklepa se zatím nedostanem a pod linkou se očividně zkazili. A to je v našem bytě permanentně mezi osmnácti a dvaceti stupni (takže venku lituji, že nemám postavu na minikraťásky a tričíčko co končí těsně pod pupíkem, a vevnitř nosím teplé ponožky a zimní bundu).

Myslím si, že by bylo dobré, abych ještě jednou zopakovala poselství tohoto článku:
NIKDY NENAKLÁDEJTE UTOPENCE V LÉTĚ, POKUD NEMÁTE OPRAVDU DOBŘE CHLAZENÝ PROSTOR.
Máňa

čtvrtek 20. října 2016

Jak souvisel náš vztah s Tóňou s koprem?

No a tady je poslední díl naší storyline o vztahu s Tóňou. Po tomhle budou následovat další historky, nějaké naše úvahy, ale žádné velké životní zkušenosti. No kdyby se do nás nějaká čtenářka vášnivě zamilovala, tak s ní můžeme udělat konkurz na redaktorku (požadavky: přítulná, sladká, roztomilá, nadprůměrná inteligence, vlastní vila, jachta, zámek, Rolls-Royce výhodou), protože blog o trojúhelnících bude vždycky vypadat lépe, když je vedený ve třech, než ve dvou. Ale to trochu odbíhám.


Byli jsme spolu asi tři měsíce. Bohužel, po asi měsíci a půl mi náš vztah přestal připadat dostatečně vyvážený. Já s Áďou jsme si zakládali na tom, že chceme vztah, kde si budeme všichni rovnocennými partnery. Pro nás jiný vztah poněkud postrádá smysl. S Tóňou to bohužel po jakémsi rozkoukání nefungovalo.
Vždy, když jsme byly spolu samy, bylo to hrozně fajn, obě jsme si to (asi) užívaly, ale bohužel to vždy bylo jen kamarádské. Žádný sem tam letmý dotek, žádná pusinka abych věděla že tu je. Já ano, ona ne. A mně to pak přestalo bavit také. Shodly jsme se na tom, že si k sobě musíme tak nějak najít cestu. Ano, zdálo se to logické. Ani jedna z nás neměla vztah se ženou, obě vždy jen s muži. Jenže ono to přeci nemůže být tak těžké, ne?
Problém by samozřejmě nebyl, kdyby nedělala ty zamilované věci ani Áďovi. Jenže tady se ta pozornost nenásobila tak, jak by měla. Občas jsem si připadala jako ta třetí já, i když Áďa se usilovně snažil svou pozornost dělit mezi nás obě. Bohužel jsme se nesnažili všichni a já se nějakou dobu snažila sžít s myšlenkou, že to prostě chvilku může trvat.
No jo, jenže ono když jste s někým tři měsíce, máte pětkrát sex a ona vám to jednou dělá chvíli pusou a třikrát sáhne na prsa, je to prostě problém. Co se sexu týče, tam to bylo znát asi nejvíc. Nejsem taková naivka, abych si myslela, že všechno bude jako v pornu, kde se ženy navzájem věnují strašně moc, zatímco do jedné je zasouván penis… Ne, to opravdu ne. Ale ze zkušenosti s Božkou prostě vím, že se dá pozornost rozdělit i mnohem rovnoměrněji. Ono kdyby se to alespoň trochu střídalo… Nemyslím si, že sex je klíčovou součástí vztahu, ať už dvou či tří-členného, ne, klíčový není, ale rozhodně pro mne ani pro Áďu není zanedbatelný. Bohužel v tomhle vztahu prostě nefungoval. Většinou to bylo tak, že když ehm.. jaksi… Áďa s Tóňou tooo, tak já ležela vedle a přemýšlela co vlastně mám dělat, protože ať jsem se snažila o cokoliv, nikdy jsem od Tóni nedostala jakoukoliv zpětnou vazbu. A to ani když jsme zrovna měly chvilku pro sebe, kdy Áďa se potřeboval vydýchat, napít, načerpat síly na pokračování.. Nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu.. Kromě jednoho momentu, kdy mi rozdrápala ruku… Hahaha…
Nechci psát jen o tom, jak to neklapalo v posteli. Jenže tak jak to neklapalo tam, tak to neklapalo ani jinde. My byly prostě kamarádky a obě jsme chodily s Áďou… Bohužel se Tóňa začala vybarvovat i jinde, jak již Áďa naznačil….
Nemáme rádi pokrytecké lidi, a pokud se nám nějaké takové pokrytectví povede, okamžitě si to navzájem řekneme… Bohužel, Tóňa pokrytec byla víc, než by se nám líbilo. Jako každá žena si o sobě myslela že je tlustá (ano, postavu modelky neměla, ale kdo ji má, že) a chtěla zhubnout. Zhruba jednou týdně chodila sportovat, což jí bohužel nepomáhalo. Ono ani nemohlo, když její jedna porce byla stejně velká, jako moje a Áďova dohromady. Ale dál brblala že nehubne. Jasně, taky bych strašně chtěla zhubnout, ale nejsem pokrytec a přiznám rovnou, že jsem lenoch líná a chci si válet šunky, protože to je pohodlnější… Prostě, myslím si, že každý by se měl naučit přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí, místo brblání a výmluv se snažit hledat cestu ke zlepšení a nebo se smířit s tím co je.
Také se začala vybarvovat i co se alkoholu týče. Ano, každý máme svoje problémy, její nebyly zrovna malé, ale když už tedy jezdí každý víkend k Tondovi, opravdu se spolu musí pořád jen opíjet? A pak se tím pubertálně chlubit? Jsou to takové ty věci, které člověka prostě mrzí….. Navíc Tóňa nikdy neměla za nic zodpovědnost. Nikdy nemusela převracet každou korunu v ruce, nikdy si na nic moc nevydělala, protože vlastně nemusela.
Ano, jsou věci, které se člověk naučí až věkem a tak. Třeba já jsem se od rodičů čerstvě po osmnáctých narozeninách odstěhovala a potýkala se s tím, že mne můj drahý nějakou dobu víceméně živil. S mým kapesným 1000Kč jsem do “rodinného” rozpočtu moc nepřispěla a brigáda v maturitním ročníku nepřipadala v úvahu (ne kvůli náročnosti předmětů, to byl výsměch, ale kvůli docházce). Nechci nikomu vyčítat, že tyhle zkušenosti nemá, ale když už si někdo stěžuje, že nemá čas, protože se učí, to je výmluva. My musíme kromě školy chodit do práce, a to rozhodně nechodíme na jednoduchou univerzitu…
Takže s Tóňou to šlo do kopru… Několik nocí jsme o tom s Áďou diskutovali, oba jsme se snažili najít řešení. A to je problém. OBA. Ne VŠICHNI TŘI.
No, možná to šlo udělat i líp. Možná kdybychom se snažili víc, mohli dnes být redaktoři blogu tři. S Tóňou jsme se rozešli. I to šlo asi udělat líp. Možná by vás zrovna tohle mohlo zajímat, přeci jen… rozdíly v začátcích vztahu jsme probrali, ale konce ne. No… to jsme takhle jednou seděli u nás a Áďa si vzal hlavní slovo, řekl Tóně, že to není ono. No, dodnes nevíme, zda si to Tóňa přebrala tak, jak měla. Vzala to v klidu (respektive klid předstírala) s tím, že chceme být sami a že to chápe. Nepříjemná část byla za námi a vztah ve třech také. No a jak tedy náš vztah souvisel s koprem?


VZTAH→KOPR
Obr. 1: Vývojový diagram o procesu přeměny vztahu v kopr


No a teď se můžete těšit na příběhy z naší nezadanosti, naše strasti se seznamováním a milostné eskapády. Doufáme, že zůstanete našimi věrnými čtenáři a budete se bavit. :-)

Váše Máňa

pondělí 17. října 2016

Dámy a jejich svádění

Pár dnů zpátky se nám tu objevil dotaz na to, jak a kde svést děvče. No a protože  jsem neskutečný alfasamec, jak jsem již zdůrazňoval dříve, zahrnu Vás tipy a triky na to, jak balit nějaký buchty, kámovole, jo. No dobře, trochu lžu - žádné triky říkat nebudu, protože žádné triky nejsou. Platí to pro ženy, pro muže, pro koně, pro slepice - na balení, svádění, získávání srdcí žádné triky nejsou, nebyly a nebudou. Lidé nejsou roboti, na každého platí něco úplně jiného a ve výsledku je nejdůležitější psychické souznění a překonání zábran. A samozřejmě, první polibek zdaleka neslibuje druhé rande (přeci jen, spousta dam může být prostě jen zvědavých a pro večery v barech, kdy alkohol posiluje zvědavost, to platí zvláště), ale vzhledem k tomu, že každé hledání vztahu začíná filtrací osob nevhodných, tohle téma toho asi řekne nejvíce. Ale abyste si nemysleli, zas až tolik zkušeností s tímhle taky nemáme, ono to tak možná nevypadá, ale jsme docela cudní a slušní. Opravdu.
Hezcí lidé to mají samozřejmě jednodušší. Nemůžu posoudit úplně objektivně jak jsem na tom já, ale tipoval bych lehký nadprůměr - mám docela hezkou ramenatou postavu průměrné výšky, tmavé husté vlasy a jantarové oči. Na druhou stranu, nijak to nepřeháním s výběrem padnoucího oblečení, ani nemám vypracované tělo z posilovny. Máňa je na tom lépe - má roztomilý kukuč, postavu přesýpacích hodin a není líná se sebou sem tam něco provést (například si obarvit vlasy na odstín zralé karotky).
Na druhou stranu znám i lidi, kteří jsou docela hezcí, nemají nevýhodnou pozicí toho, že jsou dva, ale i tak jsou v těchto ohledech… No… Neúspěšní.
Pro příklad uvedu krátkou historku. Bylo nebylo, Áďa s Máňou seděli vlahého jarního večera ve svém oblíbeném baru, návštěvnost nebyla nijak zvlášť vysoká, tedy jsme živě konverzovali asi v pěti lidech (včetně barmanky Helči) o pářících zvycích kytovců a dalších mořských bestií. Nevím proč, ale diskuse v tomhle baru, ať začne jakkoliv, nakonec skončí u nějakého takového tématu.
Jeden náš kamarád (říkejme mu Vilda) se tam v průběhu večera snažil svádět jednu naší kamarádku (říkejme jí Vendulka), kupoval jí drinky, snažil se jí všemi možnými i nemožnými způsoby dvořit, svádět jí. Ona jeho návrhy nechávala nepovšimnutými a raději živě diskutovala. Později musel Vilda odejít domů, je mimoměstský, tedy musel stihnout autobus. No a Vendulka se nám po jeho odchodu svěřila, že zpočátku jí jeho snahy lichotily, ale později už to bylo dosti vlezlé a nepříjemné. My jsme v baru ještě zůstali a povídali si, probírali další zajímavá témata a lehce, spíše přátelsky, jsme flirtovali. Když jsme odcházeli domů, tak jsme se s Vendulkou na tramvajové zastávce (a v tramvaji) stačili líbat a slíbit si, že bychom někdy spolu mohli někam zajít. Nic víc z toho bohužel nebylo, protože jsme se pak dali dohromady s Tóňou, ale ponaučení je z tohoto příběhu jasné. Pokud se člověk snaží mermomocí někoho sbalit, dost možná svůj protějšek spíše odradí. My jsme si prostě přišli užít hezkého večera s přáteli, vyslali jsme lehký signál, že by se něco dít mohlo, netlačili jsme na pilu a vše vyplynulo ze situace. Bylo to hezké, příjemné, Vendulka se sladce a stydlivě červenala, ale nebylo v tom nic oplzlého nebo vlezlého. A to jsme byli dva, což je pro většinu lidí přeci jen poněkud nezvyklé.
Další podobná příhoda se stala, opět v našem oblíbeném baru, za večera kdy bylo naopak natřískáno. Podařilo se nám svést děvče, které jsme nikdy předtím neviděli. Byla to krásná blondýnka a kvůli ní na mne byl dlouho naštvaný jeden kamarád, Láďa. A to proto, že se mu strašně líbila a my jej předběhli. A co z toho plyne? Měl se s ní spřátelit, povídat si s ní. Nikoli na ní zamilovaně civět a čekat, že jí to dojde. Přeci jen, zapříst s někým hovor není složité. Chce to jen využít situace, nebýt nuceně vtipní, prostě být sví. No a pokud to protějšek neopětuje, tak pokrčit rameny, očividně to není osoba pro nás.
Co tím chci říct, svádění dam (o pánech mluvit nebudu, protože s tím jsem neměl nikdy zkušenosti, jednou jsem byl zatažen do trojky kamarádem a jeho milou, ale to jsem byl já tou “obětí”) není nic obtížného. Stačí ve vhodnou chvíli oslovit, být sví, usměvaví a empatičtí. A samozřejmě nepočítat s tím, že to pokaždé vyjde. No a jednou příště snad něco o našich zkušenostech s internetovými seznamkami.


Guru Áďa Óm Nadsamec

pátek 14. října 2016

Polyamorní demagogie na iDnes

Dámy a pánové, sedla na mne múza. A protože jsem supa hipsta bloga, píšu z CAFÉ BARU! Ou jé. Úplnou náhodou totiž potřebujeme k řešení jedné věci notebook, a přestože to momentálně vypadá tak, že Áďa se sice trošku nudí (ano, hraje si na telefonu, čte si a brblá), a já si datluju do notebooku. A popíjíme čajíček s rumem. Protože zdejší bar má, jak nám bylo sděleno, ÚROVEŇ, nemáme ho s Tuzemákem. Jaké (ne)zklamání! ♥
Ale k věci: na ONADNES, jsem narazila na článek o polyamorii. Respektive na příběh jednoho amerického páru/ trojice. Co mne však zaráží, jsou komentáře pod ním. Rozhodně doporučuji si přečíst diskuzi. Článek jako takový je o tom typu vztahu, o jakém tu píšeme my. Jaký chceme my. Takže jestli po přečtení článku budou nejasnosti, neváhejte nás kontaktovat. Pokud jste stydlín či stydlína (v případě nevyjasněné identity stydlíno), počkejte si, než o tom sami napíšeme, nebo počkejte než vás zvědavost začne hryzat až příliš a neváhejte nás jakkoliv kontaktovat!
No a o čem tedy chci psát? Nepředpokládám, že někdo z diskutujících by si můj článek přečetl, přesto však mám jakousi potřebu vyjádřit k některým příspěvkům svůj názor. A kde jinde než zde (ano, přímo v tamté diskuzi, ale jelikož iDnes je jako STB a moje opravdu normální jméno a příjmení označil za neobvyklé, chce po mne kopii občanky. Tůdle, i v bance si to musej opisovat!).

Rozjedem to něčím milým:
Víc takových Zdeňků, prosím. O terminologii se dohadovat nebudu, pojem sdílené manželství zní trochu šíleně, ale zrovna já mám co povídat. Každopádně to je jeden z mála milých komentářů a díky bohu za něj!



Nope, stačí jedna a další už je v pohodě (náš případ, víceméně). Ono to není tak těžké, dnes jsou lidé ochotni se nad danou problematikou zamyslet a doba nám přeje.



Jo, asi tak jako je otázkou času, kdy si vjedou do vlasů pán a paní. Lesbické vztahy snad nemohou být až do konce života? Heh?


Opravdu? Opravdu jsou muži jako zvířata, že nedokáží své pudy kontrolovat? Nebo začneme provádět malou potřebu uprostřed místnosti, protože to na nás teď přišlo a záchody nemáme geneticky dané? No tak… A opravdu do toho budeme tahat uprchlíky? Co třeba se podívat na rozdíly mezi polygamními vztahy kde jsou všichni dobrovolně a z lásky, a těmi, kde to určili rodiče? Jo, být nadrženým samcem a stará se na mě tvářit jak na pytel exkrementů, jsem taky frustrovaná. Jasně že jo. Ale když jsou všichni ve vztahu dobrovolně, proč by někdo měl být agresivní a bojechtivý když je spokojený? (Doufám že pochopíte myšlenku i s mou mizernou formulací.)


Přečtěte si článek: děti jsou spokojené a všechny tři rodiče mají rádi. Mají milující rodiče, kteří jsou všichni spolu a šťastní. To je více, než mají děti rozvedených manželů.


Když jsem dobrovolně s mužem a ženou, proč by někdo jiný nemohl být se dvěma muži? A proč by se o potomky nemohl starat i muž? V dnešní době není až tak neobvyklé, když jde na “mateřskou” muž.

Jejda…. Že by někdo uhodil hřebíček na hlavičku? ♥


To jsou asi ty nejlepší/ nejhorší komentáře. Co k tomu říci? Snad je to, že když už mi nedáte zpětnou vazbu vy, musím si ji hledat jinde. Takže tak. Komentujte, hejtujte, diskutujte, ale, prosím, reagujte. Pak nebude muset zoufalá Máňa masturbovat nad každým lajkem na facebooku a hledat si otázky když chce dávat odpovědi! :’(

Vaše Máňa