středa 28. září 2016

Myšlenky na budoucnost a jak se začaly stávat minulostí

- ovíněný začátek vztahu - sublimace - pohlavní sukulenty - mužné atributy čeledi equidae - talíř pelmení - úvahy o budoucnosti - závist - harpyjismus - vystřízlivění -


Náš “oficiální” začátek vztahu byl možná trochu ovíněný, ale vlastně šlo jen o to, že jsme si ve stavu, který byl trochu oproštěn společenských zábran řekli to, co viselo ve vzduchu poslední týdny. Přeci jen, vídali jsme se docela často, bylo nám spolu vážně hezky, vzájemná přitažlivost visela ve vzduchu - takže vlastně proč ne?
Tak jsme začali spolu trávit ještě daleko více času. Tóňa u nás přespávala čím dál, tím častěji. Pomaličku se u nás začalo objevovat její oblečení a její věci a samozřejmě dostala i vlastní kartáček. Jednoduše k nám pomalu sublimovala. Občas jsme si udělali nějaké hezké a romantické gesto. Například jednou přinesla tři sukulenty. Ty které symbolizovaly Máňu a Tóňu byly malé, kulaté a sladké, ten pro mne, byl dlouhý, pichlavý a tyčil se. Když si vzpomenu jak je následně umístila, tak si vlastně říkám, že to příliš romantické nebylo, nicméně chlípný, dvojsmyslný a místy nepatřičně černý smysl pro humor skvěle Tóňu vystihoval a myslím si, že to byla jedna z jejích vlastností, které nám imponovaly nejvíce. Náš smysl pro humor rozhodně není plný sluníčka a jednorožců. U jednorožců maximálně připomene, že ti rozhodně nepatří na stěny pokojíčků malých holčiček, protože jejich roh připomíná jisté skleněné hračky z obchodů, které vám zásilky posílají inkognito a jejich jisté mužné atributy bývají stejně výrazné, jako u jiných příslušníků čeledi equidae.
Jedna ze vzpomínek, která mi vždy vykouzlí úsměv na tváři je ta, kdy jsem se domů vracel po náročném dni v práci, zatímco Tóňa s Máňou byly doma daleko dříve. První věc co se po mém příchodu udála, byla velká pusa na tvář, s každé strany, načež jsem byl usazen před plný talíř mého oblíbeného jídla*. A cítil se obletován a milován. Co na tom, že jsem pak musel umýt hromadu nádobí?
S Tóňou jsme si rozuměli čím dál více, ať už jsme spolu byli všichni tři dohromady, nebo jenom v páru, začali si daleko více důvěřovat, svěřovat se nejen se strastmi všedního dne, ale i s našimi drobnými tajemstvími a duševními poruchami, o kterých nikdo jiný neví. Vedli jsme filosofické debaty za přítomnosti sklenice vína a absence oděvu, chodili spolu na túry a mluvili o svých obavách.
Jednou jsem s Tóňou u odpolední kávy a cigarety vedl rozhovor o tom, kam náš vztah vlastně směřuje. Přiznala se mi, že je jí s námi hrozně hezky a dokázala by si představit jednou život někde na farmě, jenom my tři, spousta knih a klid. Ale že je to jenom její pohádková představa, co by, kdyby, protože podle ní to nemá naději na budoucnost, protože my dva se jednou budeme chtít vzít, mít vlastní rodinu a ona, že zůstane tou třetí. Ale že jí to nevadí, že pro nás tu chce být, že vždycky bude chtít být alespoň naší kamarádkou. Popravdě jsem jí ubezpečil o tom, že zatím jsme spolu chvíli a ano, teď opravdu je tou třetí, ale že když se budeme všichni snažit a dáme tomu čas, tak nebude třetí polovinou, ale třetí třetinou. Nevím zda mi uvěřila doopravdy, i když jsem to myslel skutečně vážně, ale věnovala mi něžný, i když trochu smutný úsměv, objala mne a všechno bylo krásné.
Vtipné byly i naše občasné rozhovory o tom, jak, komu a kdy o našem vztahu řekneme někomu dalšímu. Což o to, někteří lidé už o nás věděli (například Helča, která je jako kněz, každý se jí zpovídá a ona tím pádem všechno ví), ale například její nejlepší kamarád Tonda se o tom dozvědět nesměl, protože je to prý velký homofob a už by na ni nekoukal stejně jako dřív. No, myslím si, že by Tóňa lehce paranoidní, přeci jen byl svědkem našich námluv a tak hrozné to s ním není. Ale respektovali jsme její rozhodnutí a před ním jsme se chovali prostě jako hodně blízcí přátelé. Já jsem o tom pár svým přátelům (kteří Tóňu neznali) řekl, ale jen proto, že jsem duše zlá a zlomyslná a chtěl jsem vidět jejich závistivé pohledy. Pro ilustraci, můj rozhovor s kamarádem Nobym vypadal nějak takto:
N: “Tak co, jak se máš? Jak se má Máňa?”
A: “No hele, všechno je mega dobrý. A ty vole, našli jsme si s Máňou holku!”
N: “Ty krávo, a to to Máně nevadí? Nežárlí?”
A: “Hele ne, tak ona je s ní taky, že jo.”
N: “Ty vole, ty to máš fakt dobrý.”
O drobných nešvarech, jako třeba to, že dvě ženy znamenají dvojnásobek popichování a harpyjismu (teď samozřejmě poněkud nadsazuji a přeháním) jsem se samozřejmě nezmiňoval.
Kamarádi byli ale samozřejmě tím nejmenším problémem. Naše rozhovory se samozřejmě týkaly i toho, co vlastně řekneme rodičům. Tóňa už se i tak dostala do lehce prekérní situace při rozhovoru s maminkou.
M: “Jsem slyšela, že poslední dobou moc nespíš doma, máš nějaký nový objev?”
T: “Ne, to ne, já teď tak nějak přespávám u Ádi a Máni.”
M: “A to jako spíš s nima v posteli?”
T: “Ježíš ne, oni mají gauč..”
Tóni rodina, vzhledem k tomu, že pocházejí hlavně z vesnice, kde se přeci jen preferuje trochu tradičnější model, by to nesla asi nejhůře. Nicméně, myslím si, že ty naše, by vzhledem k delikátnosti a neobvyklosti dané situace nereagovaly až o tolik lépe. Vážené čtenářstvo, kdo z Vás se něčím takovým pochlubil svým rodičům a spáchal takovýto coming-out? Jaké byly jejich reakce? Jaká byla Vaše rétorická taktika? My jsme zatím nic takového nemuseli, nicméně není vyloučené, že jednou toto budeme muset podniknout taktéž, a každá rada dobrá.
Bohužel, po každém opojení přichází vystřízlivění. A během doby strávené s Tóňou jsme pomalu střízlivět začali, chyby které zpočátku byly přehlížené nebo nebyly vidět vůbec nabývaly jasnějších obrysů a jako v každém vztahu bylo otázkou, zda jsme schopni se s nimi vyrovnat nebo ne. Tóňa tedy nebyla taková, jakou se zdála zpočátku být. Tedy což o to, inteligentní je velmi a má opravdu dobré srdce, byť to dovedně maskuje jízlivostí a pohledem zapalujícím domy.
V jistých ohledech byla ale trochu pokrytec, byť si to rozhodně sama neuvědomovala, také je těžké pořízení s člověkem, který vlastně sám za sebe nikdy nemusel nést zodpovědnost a dalším hřebíčkem bylo hledání výmluv tam, kde se hledají řešení, případně je nutné přiznat svou chybu a nést si za ní následky. Problémy se bohužel začaly množit a přibývalo jich. Ale o tom až příště.
Áďa

*Tím jídlem byly pelmeně, oblíbený pokrm ve východní Evropě. V podstatě se jedná o těstovinové taštičky plněné směsí z mletého masa, podobné italským tortellini. S tím rozdílem, že se podávají s trochou vývaru, octem, kořením a zakysanou smetanou.

sobota 24. září 2016

Jak zvládat žárlivost v šesti jednoduchých krocích. To jste nečekali!!!!!


Promiňte mi ten bulvární nadpis, ale já nemohla jinak… :)

Ráda bych vám dnes pověděla něco o žárlivosti. Již několikrát tu byla zmíněna, nicméně si myslím, že si zaslouží článek pro sebe.


Trocha odbornosti z Wikipedie na začátek: “Žárlivost (lat. Zelotypia) je jedna z lidských emocí, charakterizovaná nadměrným ulpíváním na určité osobě a zvýšenou obavou o její ztrátu. Jedná se o komplex negativních emocí, hněvu, pocitu méněcennosti či depresí. Zjednodušeně lze charakterizovat žárlivost jako pocit vlastní nedostatečnosti.”
Asi ji známe všichni. Není hezká. Je ubíjející, ať už stojíme na kterékoli straně. Samozřejmě mnoho lidí namítá, že žárlivost je pro vztah zdravá. Upřímně? Nevím. Setkala jsem se spíše s tím, že je pro vztah nezdravou, ba dokonce zabijáckou věcí.
Například jeden můj ex žárlil až moc. Čekal, že ho v jednom kuse budu ubezpečovat o dokonalém tvaru jeho penisu, o obrovské velikosti jeho penisu, i o jeho nepostradatelnosti (penisu i ex). Jenže ouha, poprvé: no dobře, podruhé: to přehání, ne?, potřetí “Hm, péro už jsem viděla i větší. No jako mohlo by to být i lepší.” Jsem občas zlá potvora, na mou obhajobu musím zmínit, že diplomatická cesta nezabrala. Jenže ať jsem vychvalovala nebo byla zlá, vždycky to bylo špatně. Vždycky byl důvod žárlit. Ať už spolužák se kterým jsem se bavila o maturitním předmětu, nebo kamarád ze základky, se kterým jsem se potkala ve vlaku, nebo prodavač, který mi prodával žvýkačky. VŽDYCKY se někdo najde. A pak už jsem to nevydržela a snažila jsem se mu ukázat jak absurdní to je, byť ne úplně šťastnou cestou: “Když jsem ráno jela vlakem, seděla naproti mně moc pěknej kluk.” A byla scéna. A já se jen bavila. No, to že tenhle ex je EX má opravdu svůj důvod.
Žárlivost z druhé strany jsem si (bohužel nebo bohudík?) příliš nevyzkoušela. Nevím prostě na to nejsem? Nebo mi nikdo nedal nikdy pořádnou záminku? Rozhodně to nikdy nebylo tím, že bych si připadala tak dokonalá, že mě nějaká další osoba může ohrozit (až na jednoho ex, který byl bi a nikdy se mu nedostavila erekce, kde byla chyba nevím, dnes má přítelkyni).
Ale slíbila jsem vám šest jednoduchých kroků, tak je také dodržím (nevím, jestli jsem si na sebe neupletla bič….):
  1. NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ
To, že máte svou drahou polovičku (popř. 1/x, x <1;>) neznamená, že jí vlastníte. Neberte váš vztah jako samozřejmou věc, vztah je věc křehká a pokud v něm nejsou všechny strany spokojené a šťastné, je dost možné, že se vztah rozpadne. To, že spolu žijete, neznamená, že si nemáte vyjadřovat city, sdělovat si myšlenky, a tak dále.
  1. NEDĚLEJTE SI NASCHVÁLY
On/ona/ono má stejné právo, tak jako vy, se bavit se spolužáky, spolustudenty, kolegy, kamarády, … To, že jste pár (nebo parta, sekta, zájmový kroužek,....), neznamená, že máte zákaz všech dosavadních kontaktů. Nepočítám takové ty kdybych-náhodou-jednou-chtěla známosti, se kterými nic nemíváme, ale jsou vyhlídkou přijatelného sexu v době mezi vztahy; na takové já osobně kašlu, jakmile někoho mám. To samé čekám od své polovičky.
  1. JE PROBLÉM? ŘEŠTE HO SPOLU, NE S NĚKÝM DALŠÍM
Jste pár a máte nějaký problém? A proč si stěžovat kamarádce/mamince/na přiznání holek? Co to vyřeší, když s to partnerem/partnerkou neprobíráte? Vadí vám, že si s někým píše? Tak mu/jí to řekněte. Na přiznání holek vám stejné akorát řeknou, že jste pohlavní orgán a měli by jste (chyba použita pro autenticitu) se zabít.
  1. ROZMYSLETE SI, JESTLI DO VZTAHU TAHAT NĚKOHO DALŠÍHO
Tohle jsme tu také řešili. Nefungující vztah trojkou neslepíte. A tahat někoho třetího do již nefungujícího vztahu je o ničem, ten třetí pak akorát brzy vezme roha. Vyvolá to žárlivost, ať se vám to líbí, nebo ne. A pokud ani trošku, má ten vztah cenu lepit?
  1. URČETE SI PRAVIDLA
Například my, když jsme o trojce uvažovali, jsme si stanovili hned na začátku pravidlo, že Áďa nepenetruje tu třetí. To, že se to pravidlo pak zrušilo, už je věc vedlejší. Není od věci si situaci dopředu představit a přemýšlet co mi vadí a jak moc. Protože ona trojka nemá jen nevýhodu v tom, že můžete žárlit vy. Žárlit může i vaše drahá polovička.
  1. KOMUNIKACE JE ZÁKLAD
Ano, budu se opakovat. Jenže ona komunikace je strašně podceňovaná věc. Kolik se dá na internetu najít článků, diskuzí, rozhovorů o tom, jak co říct. Proč ale chodit kolem horké kaše? Proč přemýšlet nad tím, jak zaobalit tohle a tamto? Pokud to není téma, které může bolet, přinášet nepříjemné vzpomínky a tak dále (např. na začátku vztahu “a co je s tvým tátou” nebo “a jak jsi přišel o svůj penis”), tak je asi třeba empatie. Nicméně já se řídím pravidlem: “Zajímá tě to? Zeptej se. Je to pro tebe důležité, ale myslíš, že to je pro ostatní prkotina? Stejně jim to řekni.” Má strategie se mi zatím jen vyplácí, a to jak v práci, tak ve škole, tak ve vztazích.

A co říct závěrem? Vaše polovička, či zlomek dle vaší preference, je s vámi kvůli vám, kvůli tomu, že vás (pravděpodobně) miluje, určitě s vámi rád/ráda tráví čas. Je to její svobodná vůle, dává vám část sebe sama. Zkazit vám to nemůže týpek od naproti, ale jedině vy sami. Komunikace nám dává šanci eliminovat problémy dříve, než opravdu nastanou.
PS: Stmívání jsem tam dát musela...
Máňa

středa 21. září 2016

Romantika, intimita a růže


- narozeniny - konverzace prostá techtlí - konverzace prostá mechtlí - absolutní nepochopení - pláž pokrytá rosou - teorie množin - intimní atmosféra - pohřební růže - nejsou špatné věci -

Kdysi, při naší návštěvě jednoho nejmenovaného baru, kde jsme byli na oslavě narozenin naši kamarádky Helči, jsme se seznámili s dívkou, které budeme říkat například Marcelka. Mám pocit, že nás k ní Helča posadila zcela schválně, se slovy, že jsme velmi přátelští. Helčá má tak trochu pocit, že nenecháme na pokoji žádnou sukni, která se okolo nás objeví - což vůbec není pravda. Za prvé jsme svým způsobem docela povrchní, a za druhé, když jsme byli zadaní, byli jsme slušní. No, tehdy jsme zadaní nebyli, brzy tedy vyšlo najevo, že Marcelka je jednak zcela monogamní, jednak heterosexuální, a ke všemu velmi mravná. Nicméně, jak už to tak u nás bývá, pokud jsme ve větší skupině lidí, obvykle si najdeme pouze úzký hlouček lidí, čítající maximálně čtyři osoby, se kterými udržujeme konverzaci celý večer, protože velké skupiny lidí a halas nás trochu znervózňují.
Takže jsme strávili večer vřelou konverzací s Marcelkou, naprosto prostou techtlí i mechtlí. Marcelka je Helči spolustudentka ze školy, rozhodně inteligentní, nicméně s naprostým nepochopením naší životní cesty. Jediná možnost, jak podle ní může vztah vypadat, je v podobě páru procházejícího se na písčité pláži pokryté rosou a ozářenou svitem měsíce. Tedy což o to, potud je to opravdu hezké a rozhodně bych si takový zážitek nechal líbit taktéž. Marcelka ale pokračovala dále, podle ní není možné mít city k více osobám najednou, ve více osobách najednou přeci není možná jakákoli romantika! Ba dokonce, proč hledáme někoho třetího? To už si nestačíme?
No a tohle mi vnuklo nápad na dnešní článek, zcela postrádající příběhovou osnovu a fungující nezávisle na čemkoli dalším. Věřím tomu, že mnoho lidí se pozastaví nad tím jak vlastně tohle může fungovat.
No ono je to v podstatě úplně stejné, jako randění ve dvou (a že to tu už určitě zaznělo!). S tím rozdílem, že víc hlav víc ví, a ve výsledku je tedy o polovinu více nápadů co s načatým večerem. Samozřejmě, že nikdy se každý nápad nemusí líbit každému (ne, já se opravdu nebudu koukat na yaoi!), ale vzhledem k tomu, že vrána k vráně sedá a množiny vzájemně se prolínajících zájmů určitě nebudou úplně malé, nalezení činnosti vyhovující všem článkům rozhodně není těžké. Navíc, je tu výhoda v tom, že množina vzájemných zájmů bude u kombinace A+B jiná než u kombinace B+M nebo kombinace M+A, tedy člověk získá volný čas navíc (a nemusí se koukat na yaoi), a k tomu společníka na činnosti, které jeho druhé třetince nevyhovují. Navíc ve výsledku získá člověka s dalšími, unikátními vlastnostmi, které mu mohou imponovat a přitahovat jej.
Další kapitolou je romantika, vzájemné jiskření, flirt a intimita - myslím si, že tady to určitě nebude vyhovovat každému. Jsou prostě lidé, kteří se v takových situacích dokáží věnovat pouze jedné osobě, musí soustředit veškerou svou pozornost pouze na ni. Nedokáží udržovat lehký flirt s nikým dalším v jeden čas, nedokáží svou pozornost zaměřit na více lidí najednou. A v “romantické situaci” na ně další člen působí rušivě. Pro nikoho takového takový vztah rozhodně není, ale každý jsme jiný - někdo si nedokáže představit více než jednoho partnera, někomu by byl odporný vztah s někým stejného (nebo opačného) pohlaví, jinému zase vyhovuje žít v sexuální komunitě, a to nás činí zajímavými. U nás ale vždy byla atmosféra příjemná a intimní. Ať už jsme byli s Tóňou na dobrém pití, kdy jsme na sebe vrhali poťouchlé úsměvy a pohledy (a lidé se občas na nás dívali vážně dosti překvapeně) nebo v baru s přáteli, kdy jsme se odtrhli a naše konverzace plynula nespoutaně a divoce, že se nikdo z našich přátel ani neodvážil ji zkrotit svým příchodem. Nebo u nás doma u skleničky vína, všichni k sobě stulení jako klubíčko koťat, nikdy nebyl problém se vzájemným porozuměním nebo nedostatkem blízkosti a romantiky.
Promiňte za malou příběhovou odbočku, ale jednou jsem způsobil jisté květinářce málem infarkt, když jsem ji požádal o dvě růže, načež ona mi přála upřímnou soustrast a jí ji odpověděl, že mi přeci nikdo neumřel, to já jen chci udělat radost svým přítelkyním.
Myslím si, že pro vzájemnou intimitu je naprosto irelevantní počet zúčastněných osob. Důležité je pouze to, aby si všechny osoby dokázaly vzájemně projevovat pozornost a cítili k sobě důvěru.

A k tomu, že bychom si nestačili - jistě že stačíme. Ale je špatné chtít víc? A když to vezmeme kolem a kolem, neexistuje nic jako špatná věc, pokud tím člověk neubližuje nikomu dalšímu.

úterý 20. září 2016

Ženo, vole, on nás někdo čte!

Milý deníčku, dnešního dne se nám více než zdvojnásobil počet lajků na našem facebooku! Já vím, v absolutních číslech přibyli tři lidé, ale to zdaleka nezní tak dobře. Každopádně to znamená, že si za chvíli můžeme sami lajknout svoji stránku, aniž by nás naši příbuzní vydědili a úzkoprsejší známí upálili. Nemluvě o tom, že stačí ještě zhruba desettisíckrát tolik na to, abychom začali prodávat kalhotky s našim neexistujícím logem.
Rozhodně bychom ale chtěli poděkovat stránce “Polyamory vztahy” za vřelé a hezké doporučení a všem pěti lidem za jejich liky. Protože, ačkoli se nám docela stabilně zvyšuje návštěvnost a tedy máme jisté podklady k předpokladu, že nás někdo čte, jakákoli zpětná vazba, cokoli co dá jasně najevo, že to co děláme opravdu někoho zajímá, dodá neskutečné množství tvůrčího zápalu, zlepší náladu a prosluní začínající podzimní churavo paprsky červnového slunce, oháňkami jednorožců a fialovými kytičkami.
Takže, milí čtenáři, děkujeme!
Vaši patetičtí Áďa a Máňa

pondělí 19. září 2016

Jakože cože? To jako spolu chodíme?

Minule Áďa popsal, jak jsme poznali naši první partnerku Tóňu. Já bych ve vyprávění ráda pokračovala a ukázala vám, že vztah ve třech začíná vlastně úplně stejně, jako vztah ve dvou.


No a tak jsme jednoho zamračeného nedělního odpoledne šli ve třech na procházku do rodné části Prahy naší nové kamarádky. Cestou ze Smíchova do inkriminované lokality strašně pršelo. Jenže my jsme velcí (největší, nejkrásnější, nejzdatnější - to hlavně já!) túristi, takže jsme byli proti dešti vyzbrojeni pohorkami, pláštěnkami a hlavně naším ostrovtipem, který by vylekal i největší průtrž mračen (v autobuse nám to bylo jedno a zakročit jsme nemuseli). Když jsme dorazili na místo, tak jen lehce mžilo. Ono líbat se v dešti je sice strašně romantické, ale to studené oblečení ne, a zápal plic umí zkazit výsledný dojem. Takže takové to lehké mžení je daleko lepší než pořádný déšť. (Jo, Máňa si oblíbila slovo mžení/mžít.)
Na autobusové zastávce čekala zakapucovaná Tóňa. A mohli jsme vyrazit. Cestou nám ukazovala kostelíček na kopci, kam prý směřuje naše cesta. No a já, protože popis sama sebe jako super nejlepší turistky jsem si trochu přikrášlila, jsem doufala, že si dělá legraci. Taková výška... No, přeci se neztrapním, když už máme rande. Cesta ubíhala rychle, stejně jako náš rozhovor. Našli jsme si spoustu společných témat, například naše pošahané rodiny, rozdíly v myšleních technických a humanitních typů lidí a samozřejmě došlo i na ta klasická témata nesmělých prvních schůzek jako je hudba, trapné zážitky, první polibky... Než jsme se nadáli, byli jsme u kostelíčka; kopec nebyl vůbec tak děsivý, jak zprvu vypadal. Popravdě mám dodnes pocit, že jsme vlastně do žádného kopce nešli. Chvilku jsme se kochali výhledem na matičku stověžatou, a vydali jsme se dále na cestu. Stavili jsme se v lesní zoo, obdivovali jsme krkavce, divočáky i jeleny a smáli se Áďovi, že je bez brýlí nevidí, dokud se nemají k napadení jeho osoby.
Když jsme došli k altánku, kde jsme rozbili tábor, vytáhli jsme láhev Tokaje. No a protože to bylo rande, seděli jsme všichni blízko sebe, povídali jsme si, došlo i na líbání a trochu vzájemných doteků... Strávili jsme tím hodinku, možná dvě. Začalo se stmívat. Vyrazili jsme na cestu dál. Drželi jsme se za ruce a všechno bylo strašně krásné, kytičkové a plné jednorožců.
Je s podivem, o kolik lépe se do někoho “rejpe”, když k tomu má člověk parťáka. Aneb chudák Áďa, našel si dvě harpyje. A my mu to dávaly adekvátně “sežrat”. Ale s láskou!
Naše cesta pokračovala další městskou částí do další přírody. Sešli jsme kopec až do údolí, už byla tma, která nikomu z nás nevadila. Jenže co se nestane? Idiot Máňa si vzpomene, že v altánku nechala brýle. Fakt super, každý člověk, který má brýle určitě ví, že takové okuláry nejsou levná záležitost, ale já je nechám napospas jelenům, liškám, tygrům a tučňákům. Úžasný. Takže místo toho, abychom prošli údolí na druhou stranu, doprovodili Tóňu na metro a šli domů, jsme si vyšplhali kopec zpátky a vrátili se do altánku. Brýle tam byly.  Díky bohu. To je tím, že brýle sice potřebuji, není mi bez nich dobře, ale vidím, protože nemám příliš velký posun ohniskové vzdálenosti (skorooptik Áďa mi zakázal napsat silné dioptrie, nikdy si nic nezačínejte s puntíčkářem!). No a tak se stalo, že jsme se vrátili kolem kostelíčka zpátky do výchozího bodu. Až na tento můj drobný karambol (v tu chvíli pro mne nejhorší katastrofa) se odpoledne až neuvěřitelně vydařilo. Je však s podivem, že zatím žádné rande ve třech se neobešlo bez nějaké malé či velké pohromy (rande ve dvou to mají alespoň tak 50:50). A my se vydali na cestu domů. Důkladnou konzultací jsme se shodli na tom, že to bylo hrozně hezké. A že Tóňa je úžasná. Doma jsme ulehali s poblázněnými úsměvy na rtech.


Stěhování. Lepší vyhořet, než se stěhovat, jak by řekl klasik (každý rádoby oduševnělý všeználek). Většinu věcí jsme zabalili už tři týdny předem, drobnosti jsme balili den předem, a v den D bylo všechno super. Stěhovali jsme se ze spolubydlení do malého bytečku, což pro nás znamenalo nakoupit hromady věcí. Doslova. Daleko horší ale bylo, že rekonstrukce bytu se zpozdila asi o dva měsíce. Nemluvě o tom, že jsme se stěhovali o dva měsíce později a pořád nebylo vše hotové. Nicméně během prvního týdne alespoň dodělali dlažbu v předsíni. Díky bohu. Ale co to znamenalo pro nás? Když jsme kolem poledne přijeli, pan a paní domácí nám malovali v kuchyni. Netekla teplá voda, ale aspoň nějaká voda tekla. Nefungovalo topení. A nebyly hotové zásuvky. Paráda… A to nás čekalo drhnutí pětadvaceti metrů čtverečních parket. Už nikdy, prosím, už nikdy. Uprostřed pokoje byly naskládané naše krabice, nábytek, kuchyňská linka… Dřeli jsme jak dělníci na stavbě (daleko více než ti, kteří pracovali na této), a tak jsme večer chtěli padnout vyčerpáním. A fuj, studená sprcha! Svěřili jsme se Tóně, která nám napsala že se staví a přinese nám masové koláčky. Záhy se doopravdy objevila a po shlédnutí našeho neuvěřitelného bordelu dokonce ani neutekla. Ne, ona nás pomalu krmila svými koláčky. Byly to nejlepší masové koláčky. Dobře, asi nebyly, ale rozhodně nejzaslouženější! A vrhli jsme se na stavění postele z IKEY. Dávali jste někdy dohromady rošty? Je to opravdu katastrofa. Ale ve třech to jde podstatně lépe.  Bylo u nás vlhko, zima (začátek března), a my co? My se dostali až na čtvrtou metu! (Ano, googlila jsem si to.) Kvůli nedostatku hygieny (nebylo to tak zlé, ale rozhodně se v teplé vodě sprchuji poctivěji) jsme se s Tóňou (Tóňa se mnou) nechovaly jako dvě lesbidla, ale i tak jsme si to, myslím, všichni tři moc užili. A v noci nám bylo o moc tepleji.
Když k nám přišla Tóňa asi o týden na další návštěvu, měli jsme už byteček úžasný a útulný. Protože to bylo uprostřed týdne, já zodpovědná jsem brzy usnula a Áďa pokračoval s Tóňou a lahví vína sám. Dodnes mne to trochu mrzí, no co naplat. Ráno jsem se od Ádi dozvěděla, co si povídali na cigaretě na balkóně:
Á: Hele? A to spolu chodíme?
T: No asi jo.
No a tohle byl oficiální začátek našeho vztahu ve třech. V podstatě identický, jako začátek našeho vztahu ve dvou.

Máňa

sobota 17. září 2016

Tóňa, aneb nesuď knihu podle obalu

- Máňa uvažovala - příběh pokračuje - další a další rande - zázvorový čaj - Božka má kluka - Máňa a Áďa jsou na ocet - prznění nevinných dam - fotografie borůvkového koláčku - pozvánka na opravdové rande ve třech -

Po Máni minulé úvaze, dotýkající se naší rozdrcené psýchy, pokrouceného pohledu na svět, je na mne, abych pokračoval v našem příběhu, rozváděl všechny (jednu) příběhové odbočky a zkresloval minulost.
Ačkoliv naše návštěva Božky byla svým způsobem trochu divná, hodně nesmělá (i když to se dá přiřknout tomu, že toho nikdo příliš nenaspal), ve výsledku skončila úspěchem a o týden později jsme se setkali zas. Naše opětovné shledání bylo vlastně opravdu příjemné, oba jsme dostali opravdu velkou pusu už ve dveřích, atmosféra byla uvolněná a, ostatně jako vždy v okolí Božky, lehce nabitá flirtem. Nevím kde Božka k této vlastnosti přišla, ale v jejím okolí by se nejspíše brzy začal červenat i čajník, přičemž to nebylo způsobeno ani tolik jejím chováním jako aurou, kterou kolem sebe šířila. Nicméně na toto všechno vrhalo stín to, že nám s taktem a upřímností sobě vlastní naznačila, že je nepříliš dlouho po nehezkém rozchodu, že její je s námi hezky, že s námi ráda bude trávit čas, ale v žádném případě se nechce vázat. Nám s ní bylo hezky a co se vázání týče… O tom jsme v té době vůbec nepřemýšleli, takže ve výsledku jsme byli spokojení všichni.
Další společná noc byla, i díky tomu, že jsme se už trochu stačili poznat a vznikl mezi námi jistý druh důvěry, ještě lepší než ta předchozí (doufám, že se Božka, pokud si to jednou přečte a pochopí, že je to o ní, začervená a potěšeně usměje). Nijak zvlášť často jsme se nevídali, Božka je tvorem velice společenským a přátelským, narozdíl od nás, takže jsme spolu netrávili příliš času a bylo nám jasné, že Božka si své čerstvé svobody užívá plnými doušky, jak nám i naznačila. Což nám samozřejmě bylo svým způsobem líto. Jak jsem psal minule, docela nám zamotala hlavu. Sám ani nevím čím, zda to bylo jejím neustálým veselím, otevřenou myslí, smyslem pro humor, působením feromonů nebo vším dohromady. Takže nevelké množství společně stráveného času nás mrzelo. Nejtěžší pro nás bylo, když při jednom společném večeru (který se stal posledním), u cigarety před zaslouženým spánkem a vyprávění veselých příhod nás oblažila příhodami s jedním z jejích milenců a jejím rozhodování zda a s kým vlastně zůstat doopravdy, samozřejmě jsme věděli, že nejsme její jediní, ale zrovna v takovouto chvíli to zamrzí…
Další ráno bylo trochu zvláštní, Máňa musela brzy odejít (což jí bylo líto, pozn Máňi: nesmírně mne to sralo) a s Božkou jsme zůstali spát, stulení k sobě. Po probuzení dostala nachlazená Božka  závorový čaj, byla vyprovozena a já jsem zůstal sám se svými myšlenkami. Během následujících týdnů si Božka našla přítele, stalo se s ní opět slušné, monogamní děvče a Máňa a Áďa zůstali na ocet plní nových dojmů, zvláštních pocitů a se smutkem, že něco skončilo v srdci.
Během následujících týdnů jsme zjistili, že svést v Baru děvče není vlastně nic složitého a svého šarmu a půvabů jsme využívali až nezdravě často. Dokonce, tak, že si z toho občas tropila žerty i majitelka baru (naštěstí je to bar opravdu otevřený všem lehce ztraceným existencím, intelektuálům s nevyjasněnou sexualitou a podobným individuím).
Jednoho večera jsme byli v inkriminovaném baru opět, kde jsme potkali Tóňu. Abych tě, milý čtenáři, uvedl do obrazu, Tóňa je nejlepší kamarádka našeho kamaráda Tondy, obléká se zásadně do černých věcí, je potetovaná, tváří se opravdu velmi zle na celý svět a obecně je člověkem, ze kterého jde strach. Když jsme si šli dát rychlou cigaretu, Tóňa šla s námi, ale na naše nabídky k nezávazné konverzaci nijak nereagovala, ale nikterak jsme si to nebrali - přeci jen každý nemůže mít dobrou náladu pořád. Překvapivé však bylo, kdy si nás o pár dní později přidala do svých přátel na Facebooku a po několika komentářích u fotografie borůvkových koláčků, nám nabídla, že nám upeče koláčky také a přinese.
S Máňou jsme si samozřejmě dělali legraci z toho, že nás Tóňa strašně chce, ale ani na okamžik by nás to nenapadlo doopravdu, přeci jen působila jako netýkavka a navíc působila dojmem člověka, který jistým věcem příliš nakloněný ani otevřený není. Nám to však bylo jedno, my jsme se těšili zejména na příjemně strávený večer, snad novou kamarádku a zejména na koláčky.
Když jsme se opět sešli v baru (to začíná znít, jako bychom byli alkoholici, ale to opravdu nejsme), Tóňa se objevila taktéž,a světe div se, opravdu koláčky přinesla:
T: “Tak já jsem vám přinesla ty koláčky.”
M: “Čím jsme si to zasloužili?”
T: “No, já na vás byla minule hrozně zlá, to ode mě fakt nebylo pěkný.”
A:”Hele to nesmíš řešit, to se stane, že někdo nemá zrovna náladu.”
M: “Jo, tos fakt nemusela, ale díky, vypadaj strašně dobře! Helčo*, neměla bys nějaký talířky?”
A (s plnou pusou): “ty kováfky fou ftvafně dobvý!”
Koláčky rychle zmizely, drinky a nápoje v nás mizely obdobným tempem a večer se měnil v noc… A my si toho ani nevšimli. Zjistili jsme, že pod Tóni drsnou slupkou, se nachází neuvěřitelně laskavé a dobré srdce v nebezpečné kombinaci s prudkým intelektem, vzděláním, cynismem padesátiletého bankovního lupiče a humorem vojenského chirurga. Naprosto ideální společnice pro příjemný páteční večer. Navíc, jak se nám sama přiznala, zkušenosti s dívkou už měla. Jak se připozdívalo, přeskočily jiskry, zapomínali jsme na svět kolem nás, vytvořili jsme si hlouček jen sami pro sebe a nikdo další se k nám ani nepokoušel přidat. Dlouhý večer se bez varování změnil v začínající ráno, které zkalilo jen vědomí, že noc byla tak krátká a Tóňa odjela k Tondovi na víkend, jako rodinná přítelkyně Tondovy rodiny.
No a dalším milým překvapením pak bylo, když nám o den později napsala, že se v nedělí vrací a bylo by hezké jít spolu na procházku, vzhledem k tomu, že naše celonoční zábava byla zejména intelektuálního rázu, opravdu jsme si k sobě našli cestu, zažívali jsme pocity a naděje úplně jiného rázu než s Božkou.
Áďa

*Pokud by to nebylo zjevné, což asi není, Helča je barmankou inkriminovaného místa.

čtvrtek 15. září 2016

Úvaha o životě, vztazích a vůbec


Je docela překvapivé, kolik takový blog zabere času. Ono se řekne, jeden článek za pár dnů, jenže naše hlavičky jsou plné nápadů a oba máme spoustu věcí, které chceme sdělit světu. A to musíme chodit do práce a za chvíli nám začíná semestr. Tenhle blog jsme založili nejen proto, abychom se pokusili rozšířit povědomí o netradičních vztazích, jakousi postupnou úvahou jsem došla k závěru, že jsme ho založili i proto, že si o tom prostě nemáme s kým povídat. Jednak nejsme tak sociální, ani jeden nemáme bůhví kolik kamarádů, a zčásti se obáváme, jak na to bude okolí reagovat… Tohle je takové… Příjemně anonymní. Strašně moc nás těší, že každým dnem se zvyšuje číslo unikátních návštěv, dokonce máme i pár (slovy dva, číslicí 2) lajků na fejsu. Každopádně, čajíček, lampička a jde se psát úvažička o vztazích, lásce, vesmíru a vůbec. Předem se omlouvám, že mé myšlenky často utíkají od původního tématu. Opravdu se hluboce omlouvám….

Proč a jak vlastně naši předci došli k závěru, že monogamie je tou jedinou správnou cestou? Na světě je jen velice málo ryze monogamních druhů, většina fauny funguje tak, že sice mají monogamní vztahy, ale jen jednu sezónu. zajímavý článek je například tady. Člověk prostě NENÍ monogamním tvorem. Můžeme se tvářit, že je to přirozené, že vztahy všem přeci fungují, ale no tak! Jak můžeme vědět, že není něco lepšího? Nemyslím tím jenom sex, myslím tím vztahy obecně, ale pro přirovnání mne napadá jeden vtip:
Manželka vlepí manželovi facku.
M: “Za co to bylo?”
Ž:”Za dvacet let nekvalitního sexu!”
Manžel vlepí manželce facku.
Ž: “Za co tys dal facku mně?”
M: “Jak ty víš, co je kvalitní sex?”
Takže asi tak. Všímáte si trendu, že čím dál tím víc páru se rozvádí? Část lidí tvrdí, že dnes, v konzumní době, věci dřív vyhodíme, než se je pokusíme opravit. Asi mají pravdu. Dřív se lidé tolik nerozváděli. Ale to přeci neznamená, že byli šťastnější. Dnes prostě není takový problém mít nálepku “rozvedený/á”. Proč je vlastně tolik vtipů o tom, jak se manžel s manželkou nesnáší? Není to náhodou tak trochu obrazem toho, jak to tak nějak obecně funguje? Otázkou je, zda by tohle nevyřešila polyamorie.
V jednom rozhovoru slečna Fronéma popisuje rozdíl mezi polyamorií a monogamií takto:

Tohle je právě rozdíl v přístupu v monogamii a polyamory. Monogamie říká, že pokud je někdo ten pravý, tak by měl naplnit všechny moje vztahové potřeby a já bych měla být šťastná. Pokud to tak není, tak ho buď nemám dost ráda, on nemá dost rád mě, nebo to prostě není On. To vytváří zbytečný tlak a očekávání. Naproti tomu v polyamory je každý zodpovědný za své štěstí sám. To samozřejmě nevylučuje možnost si pomáhat a vycházet si vstříc, ale ta dobrovolnost z toho dělá radostnější věc. Je o tolik příjemnější, když vás někdo miluje bez toho, aby vás potřeboval. Takže je pro nás všechny lepší, když různé věci dělám vždy s tím, koho to opravdu baví. A stejně tak já mám radost, pokud můj partner má partnerku, díky které má naplněné potřeby, které já neumím nebo nechci naplňovat.”

No, má pravdu. Mám nějakou zkušenost s trochu jiným typem vztahu (rozdíl mezi polyamorií a triádou viz. zde), a poslední zkušenost je spíš hořká než příjemná (o vztahu ve třech již brzy na našem blogu. To nezní tak jako “již brzy ve vašich kinech”…), ale i tak se počítá.
S Áďou máme opravdu idylický vztah. Oba máme dost konzervativní postoj ke vztahu jako takovému (hahaha, co?), oba čekáme od vztahu to samé: že si můžeme věřit, že tu jeden pro druhého (a třetího) budeme vždy, když to je i není potřeba, a kdejaký tyhle kecyčky ze slaďáků. Ale je to tak. Jsme konzervativní co se týče fungování vztahu, ne počtu lidí. Ono je docela logické, že mi vyhovuje mít muže a ženu. Přeci jen se ženou mohu konzultovat takové ty věci jako vložky, tampóny, mensturaci (myslím tím prostě girly stuff obecně, nemusí se to týkat zrovna tohohle!)… Ne že bych s Alexem nemohla, ale když už na mne tohle období v měsíci přijde, co si budeme nalhávat, příjemné to není pro nikoho. A zanadávat na vlezlou tetu z Červené Lhoty jde lépe s někým, ke komu se ta dáma vtírá také. Ano, to jde i s kamarádkou, ale já nikdy neměla takové kamarádky a ono je super, když si lehnete ženě na boobies, ona vás víská ve vlasech a dá vám pusinku a tak. Dobře, jak zjistíte v některém z budoucích článků, náš vztah ve třech nebyl vždycky tak růžový…
Ale proč společnost čeká, že si vezmu muže, zplodím dítě, zasadím strom, postavím dům, nebo co vlastně. Proč bych nemohla mít muže a ženu, aniž by se na mne někdo díval jako na někoho divného? Jsme schopni akceptovat vztah dvou mužů, žen, nekoukáme divně na transsexuály, ale na něco takového, jako je láska více lidí koukáme skrz prsty? Samozřejmě, spousta lidí není schopná akceptovat ani to, že někdo může milovat více lidí najednou. Ale proč? Vždyť láska, to je jen shluk chemických látek a jejich reakcí. Určitě se každému stalo, že mu někdo zamotal hlavu, i když měl tou dobou skvěle fungující vztah. No, odněkud se ty nevěry brát musí, nevěřím, že všechny jsou kvůli nefungujícímu vztahu. Nikdo z nás není dokonalý, natož perfektně dokonalý pro někoho. Samozřejmě, vztah není o tom, hledat na partnerovi chyby, ale o tom, akceptovat je, vyhodnotit, zda jsou natolik zásadní, aby vztah nefungoval, nebo zda jsou natolik nedůležité, abychom i s nimi mohli protějšek milovat. Koneckonců, jsou to nedostatky, které jednoho od druhého odlišují.

A nakonec pikantní odstaveček:
Proč páry hledají “holku do trojky”? Často se objevují články o tom, jak paninka chtěla udělat manžovi radost, tak přizvala kamarádku do trojky. Je tohle opravdu to, co manžel chtěl? Opravdu si chtěl jen dokázat, že je “děsnej borec” co měl v posteli dvě ženský? Není to trochu špatně? To je to, co se mi líbilo na sexu s Božkou, že to nebylo Áďa a dvě holky, ne, byl to on, já a ona. Chtěli jsme to všichni, všichni jsme chtěli věnovat se všem, to je to, co je na trojce podstatné. Nechápu, když si někdo myslí, že to vztah zalepí, když je problém. Ne, to ani omylem. Na tohle musí být vztah naopak pevný. Všichni musí být přesvědčeni, že to doopravdy chtějí, ne jen takovéto “Ale jo…” Vždyť i při sexu v páru to funguje tak, že musíme chtít oba. Ať už co se týče frekvence, nebo zkoušení nových věcí. Můžeme si sednout, probrat to, promyslím si to a dám ti vědět. Jsou věci, které stojí za vyzkoušení, ale člověk je musí chtít zkusit kvůli sobě, ne kvůli někomu. Třeba trojka. Nebo anální sex. Vždyť to odběhnutí od stereotypního misionáře děláme proto, že chceme oba, ne aby jeden udělal radost druhému. Proč bych měla dělat někomu radost na úkor radosti mojí? O tom přeci vztah není, nebo ne?

(Nechávám na konci úvahy řečnickou otázku. A mým tajným snem je, že se v komentářích rozpoutá strašlivá flame war, která se zanese do dějin internetu. Aspoň jeden koment? Výherce dostane Kindervejce, nebo třicet korun v drobných dle vlastního výběru!)
Máňa