sobota 15. července 2017

Nastavení vztahu a další pohádky

- něžná a tajemná rekapitulace - přemýšlení o žárlení - genetické relikty - rozvrhování času - špatně překročitelné hranice - romantická stránka věci - stigma on-line seznamování - hraní s kartami na stole - prokrastinační pomůcka - důvěra a uvolněnost -

Minule jsme trochu nakousli téma našeho vztahu, naše seznamování, co máme povolené a co ne. No a protože se toho Máňa dotkla jen tak lehce, něžně a tajemně, napadlo mne, že bych to trochu rozvedl, vysvětlil a dodal nějaký hlubší vhled.
Už pár měsíců zpátky, vlastně od chvíle, co jsme se trochu více poznali s Dáňou, se naše hovory čas od času stočily k tématu otevřených vztahů. Pro připomenutí: náš společný večer s Dáňou se trochu zvrtl a Dáňa, mající otevřený vztah, ve kterém se vzájemně chlubí svými úlovky, ještě týž večer volala svému chlapci Láďovi o tom, jaké to bylo.
Máňa už dlouhou dobu přemýšlela o své vlastní žárlivosti a došlo jí, že je jí vlastně jedno, co s kým mám, za předpokladu, že jí nebudu zazdívat a budu jí věnovat dostatek času. No a jednoho dne mi řekla, že kdybych chtěl náš vztah otevřít, tak jí to nebude vadit. Můj pohled byl samozřejmě trochu jiný. Ačkoliv si jsem velmi dobře vědom toho, že po čistě technické stránce sex “mimo” (a vlastně cokoliv dalšího, podle nastavení vtahu) nemá šanci kvalitní vztah ohrozit, ta představa se mi ani trochu nelíbí. A ještě víc by mi ta představa vadila, kdyby byl tím dalším aktérem muž. Což už tuplem nejde logicky vysvětlit - přeci jen jde o vzájemnou intimní chvíli dvou osob, a v takovém případě je povaha jejich genitálu naprosto irelevantní záležitostí. Dost možná se jedná o nějaký genetický relikt poděděný od našich prehistorických předků, ale to už asi jen tak nezjistím.
Jedním z naších opileckých (nevím proč, ale hluboké debaty máme ve zvyku spřádat pouze v alkoholovém nebo bylinkovém oparu) scénářů byla polyamorie. Taková ta “klasická” forma, kdy každý udržuje vztahy s různými lidmi (občas se ty okruhy i prolnou), v našem případě bychom si například každý našel ještě přítelkyni. No a rizika vyvstala hned. Tím menším zlem by bylo mnohem složitější rozvrhování času. Najednou by se musel nějakým způsobem sladit rozvrh rovnou čtyř lidí, abychom se zvládali vidět. Ale nic není nemožné.
Mnohem větším problémem by byla hierarchizace. Přeci jen s Máňou spolu bydlíme, máme společný rozpočet, nemáme žádná tajemství. Už jen kvůli tomu by byl další partner spíše “oficiálním milencem” - už by tam byly hranice, které by se špatně překračovaly. No a vzhledem k tomu, že oba vyznáváme, co se vztahů týče, přístup “když už, tak pořádně”, není to pro nás tou pravou cestou.
Mluvili jsme i o otevřeném vztahu. Nicméně tuto kapitolu jsme docela rychle uzavřeli s tím, že otevřený vztah je spíše sexuální záležitost a nám jde hlavně o tu romantickou stránku věci.
Ve výsledku jsme přišli na to, že triáda je pro nás stále tím nejlepším nastavením.
Další z věcí, o kterých jsme diskutovali, bylo jak se vlastně seznámit, jak na taková ta první rande. Víte, obvykle se seznamujeme naživo. V barech, přes kamarády… Ono je to o hodně jednodušší. Máme řeč těla, díky které se člověk dovede za chvíli trochu v tom protějšku vyznat, může používat osobního kouzla, šarmu a tak dál. Zatímco při on-line seznamování je člověk okamžitě stigmatizován (protože máme všude milióny úchylných kluků, kterým jde jen o večerní dobrodružství, spousty kluků i holek, kteří hledají třetího do večerního dobrodružství). Takže co s tím? Áďa a Máňa si museli promyslet spoustu možností a dospět k rozumnému kompromisu, protože potřebujeme být zajímaví v tom dobrém slova smyslu, vyhnout se nálepce a přitom vždy hrát s kartami na stole a být fér. Což zní daleko snáze, než ve výsledku bylo.
K čemu jsme tedy dospěli? No, ono se to vlastně strašně blbě vysvětluje. Nuže, založili jsme si (zas) Tinder, bez očekávání, vlastně jen jako prokrastinační pomůcku. Pokud tam někdo z nás potká zajímavého člověka, tak s ním může jít na drink, do kina, kamkoliv. Kamarádsky. No a pokud to bude člověk, který by se mohl zamlouvat i tomu druhému a pokud by se tomu člověku mohl ten druhý zamlouvat též, tak si ten vztah můžeme trochu pootevřít. Podmínkou je, aby ten člověk o tom dalším věděl. Pokud z toho nic nebude, nedá se nic dělat - minimálně jsme potkali nového člověka, dozvěděli jsme se nový pohled na svět a tak dál, noví přátelé se vždy hodí. Prostě si to zakládáme na důvěře v úsudek toho druhého. A ve výsledku je to seznamování daleko uvolněnější a přirozenější, protože se nemusíme neustále v hlavě probírat tím, co je ještě vhodné a co už ne.

Srdečně zdraví Áďa

čtvrtek 6. července 2017

Back with the bang!

Fíha. Dlouho jsme se neozvali. Dlouho, předlouho… Můžu to okecávat, můžu nás omlouvat, dokonce bych zvládla vymyslet pár opravdu HODNĚ přesvědčivých výmluv. No, pravda je taková, že stres není můj kamarád, a stačí ho málo na to, abych se sesypala, nebo aspoň jela na nouzový režim. Takže dva měsíce před přijímacími zkouškami už to prostě nešlo. Múza začala žárlit na stres a s teatrální scénou odešla. A je zpátky, snad. Vážení a milí, začínají prázdniny! Áďa má po zkouškovém, já po přijímačkách a je teplo krásně, všechno kvete, voní, všude jsou jednorožci zvracející duhu. Jo, život je zase jednou fajn.
Vážně nás mrzí, že jsme se neozvali tak dlouho. Přitom to vůbec není tak, že by se nic nedělo! Naopak… Poznali jsme spoustu (pár) nových, zajímavých lidí, překračovali hranice strachu i vztahu.
Nějak jsme se zamýšleli, jak vlastně postupovat, když potkáme zajímavou slečnu… Válečnou poradou jsme dospěli k názoru, že na to možná přeci jen jdeme špatně. No a tak chodíme na rande i sami. Což znamená, že jsem měla své první rande s holkou!
Také nám psala jedna fanynka. Že by nás ráda poznala, že s jejím přítelem jsou podobně smýšlející… No, a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že onou fanynkou byla sympatická zrzka, kterou jsme zmiňovali už v jednom z prvních článků, se kterou jsme měli kdysi jít na drink a ona to nakonec odřekla. A věřím, že její překvapení bylo ještě větší. Ahoj, Táňo!
Byli jsme na párty. Anime párty. Násilím a na řetězu nás tam dotáhla právě Táňa se slovy: “Jsou tam přítulný a hezký holky, tam se vám bude líbit!” Bylo to bezva, i když jsme zjistili, že většinu osazenstva tvoří děvčata pod osmnáct. A s těmi si vesměs nemáme co říct. Ale potkali jsme tam skvělou kamarádku, a tímto zdravím naši věrnou čtenářku (když jsem se dozvěděla, že zná a čte náš blog, koukala jsem na ní pět minut s otevřenou pusou) Vladěnku! Bydlí, světe div se, kousek od nás. No, to se v tom našem nejmenovaném hlavním městě až tak často nestává. Jen poslední dobou pořád.
Úplně to samé se nám stalo ještě jednou - Zerika, tak ta bydlí o vchod vedle. Náhoda? Možná. Osud? No tak to asi těžko. Bydlí v pátém patře. Bez výtahu. Na to moje líňoučké pozadíčko říká jednoznačné NE.
Před asi třemi týdny s ní měl Áďa rande. Zdá být dokonalá, tahle Zerika. Je chytrá, je hezká, je stejně praštěná, je to nerd, má kočku… A zatím nic neměla s holkou (Článek chvíli ležel nedotčený, a už je neaktuální? Vážně?). A necítí se být připravená na vztah. Ale máme z ní příjemně zamotanou hlavu. Rozumíme si, je nám spolu hezky. Pro nás obě to bylo první pořádné rande s osobou stejného pohlaví. No, co se dá dělat… Snad jen Ó velký Cthulhu ví, co se z toho vyvine. Třeba budeme jen kamarádi. Třeba spolu budeme do konce života. Třeba se už nikdy neuvidíme. Všechny možnosti jsou ve hře...
Teď nám začíná volno. Teda, budeme chodit do práce, ale pořád je to jen práce, žádné školní povinnosti. Ale od října…!
Vlastně jsem zapomněla jednu strašně důležitou věc! Je nás víc! Pořídili jsme si tři sladké potkanice. Jsou to moje malé sladké obludy (obzvlášť ta jedna, s oblibou leze do zavazadel-mě do kabelky a Áďovi do brašny- a rozkouše obal od krému na ruce), které občas mám chuť vypustit na poli, nebo aspoň u popelnic, ale pak se jdou ke mně poňuchňat a odpustila bych jim cokoliv. To asi vysvětluje to, proč je pořád máme, i když závěs už je jako cedník. A moje kalhoty. A svetr. NIKDY si nepořizujte potkany, pokud vám klec nemůže levitovat u stropu…
Brzy se můžete těšit na nějakou další část našich dobrodružství, tentokrát to nebude trvat tak dlouho. Tedy, spíš možná události naznačené tady rozvedené trochu více dopodrobna, s podrobným vysvětlením pochodů v našich hlavách, vždyť nás znáte!


Vaše Máňa

čtvrtek 25. května 2017

Velký chaos

Není s podivem, že po několika článcích o kde čem, jsme byli požádáni o další část našeho příběhu, vzhledem k tomu, že jsme v poslední době nenapsali vůbec nic a náš blog trochu upadl do letargie, tak se objevují i dotazy zda jsme vůbec naživu a zda vůbec někdy něco napíšeme.
Tak teď jsme Vás všechny určitě šíleně navnadili, určitě si říkáte, že po takové nečinnosti zde budeme publikovat čtivé, mistrovské veledílo, plné šťavnatých podrobností, lehké romantiky a tak dále, a tak podobně. Bohužel, chyba lávky. Následovat bude pouze patetický výlev, kde si vysypeme několik náhodně posbíraných uren plných popela na hlavu a slíbíme, že jsme nezapomněli, jen teď nemáme úplně tvůrčí inspiraci. Každou rozepsanou větu švihem posíláme do křemíkového nebe, věčně nám není nic dost dobré. Nicméně, snažíme se, a snad i něco publikujeme zas doopravdy. A dokonce to snad bude brzy.
Bohužel, co se příběhu týče, nic tak výživného nás vlastně ani nečeká. Od doby, co jsme se rozešli s Káťou si plnými doušky užíváme života single páru, tedy nám přibývá spousta historek, bohužel (pokud se ovšem nechceme zaměřit na lechtivé příběhy, což nechceme) se nám úplně nehodí do plánovaného vyznění našeho blogu. Jinak řečeno, poznali jsme spoustu zajímavých lidí, posbírali spoustu dojmů, ale ta pravá je nejspíš bohužel stále ztracená v davu.


S láskou, Áďa a Máňa

sobota 22. dubna 2017

Upřímnost nade vše

- pečivovité metafory - Dáňo, vidím tě! - úžasné ctnosti - velmi Farná zamilovanost - frekvence zamilovanosti vztažená ku vzájemné poloze nebeských těles - mávání s důvěrou - pizza a její funkce jako antidepresiva - partner nejlepším kamarádem - až moc dobrá mínění o lidech - karty na stole -


Už jsme byli mnohokrát vyptáváni na to, jak vlastně tyhle naše vztahy fungují, jak na sebe zvládáme nežárlit, jak se dokážeme o sebe “dělit”. To dělit dávám záměrně do uvozovek, jak už jsme kdysi psali, ve triádě to nelze, promiňte mi mou pečivovitou metaforu, brát jakože se člověk o svůj koláček dělí s někým dalším, nýbrž, že má koláčky rovnou dva.
Nicméně to už trochu odbíhám od tématu. My samozřejmě nejsme žádné hlavy pomazané, v takovýchto vztazích se nepohybujeme dlouho, vše je dáno pouze naším subjektivním pohledem (i když máme slíbené články od našich přátel, kteří mají také dost nezvyklé vztahy, ano Dáňo, koukám na tebe!), na druhou stranu už jsme si něco málo vyzkoušeli, prošli jsme si i mono vztahy a přes všechny problémy si stále důvěřujeme a spoléháme na sebe.
O tom, že aby byl člověk schopen fungovat ve vztahu, v poly zvláště, potřebuje mít zdravé sebevědomí, ujasněné priority a schopnost sebereflexe už jsme někdy psali. Nebo chtěli psát a někdy napíšeme. Dnešní článek bych věnoval mnohem úžasnějším ctnostem, a to upřímnosti a důvěře.
Námět na tento článek mě napadl pár týdnů zpátky, kdy jsem potkal jednu okouzlující osůbku, dívku chlapeckého vzezření, zvláštní, šarmantní a neskutečně charismatickou. Myslím si, že svým způsobem jsem na ní zapůsobil také, bohužel (Naštěstí? Je to trochu složité.) jsme se od té doby neviděli. A… Vlastně ani nevím zda se s ní ještě uvidím. Proč o ní mluvím? Zapůsobila na mne hodně silně, angličtina na tento stav má docela přiléhavý termín “crush”. Projevuje se to tak, že člověk začíná mít v hlavě guláš jako třináctka po koncertě Justina Biebera (nebo jeden můj kamarád po sledování Hannah Montany), na danou osobu myslí, hrozně doufá, že jí potká a hledá záminky proč jí napsat. Já (a to máme s Máňou občas společné) trpíme neduhem, který, pokud bych byl trochu více astrologicky zaměřen, připsal svému znamení. Jednou jsem totiž potkal na internetu vtip:


“Jak často se které znamení zamiluje?”
“Blíženec… Asi tak pětkrát každých deset minut.”


Samozřejmě je to silně hyperbolizované, ale něco málo na tom bude.
Ve vztazích, které jsem měl kdysi, by pak vypadal scénář následovně: Musel bych to tajit, užírat se pocitem viny, z toho, že partnerce něco tajím a zažívám pocity, které by měly být vyhraněné pro jednu osobu. Následně bych, protože je na mě všechno vidět, zažíval nepříjemné otázky a nejspíš i nějaké ty žárlivé scény, protože bych to na sebe napráskal (jo, asi trpím trochou sebemrskačctvím). V extrémním případě bych byl (neoprávněně) obviněn z podvádění a poslán k vodě. A i kdyby ne, pořád by to s důvěrou protějšku dost zamávalo.
No a jak to vypadalo u nás?


“Tak co, dobrý?”
“Jo… Je strašně úžasná (půl hodinový monolog)”
“Máš docela crushku, co?”
“Jo!”


A po pár dnech:


“Ty vypadáš, že máš nějakou depku.”
“No jo, jsem ve crush stavu.”
“Pořád?”
“Jo, tohle se mi fakt dlouho nestalo.”
“No co, to přejde. Chceš pizzu? To pomůže.”


Kouzelné tu je, že se můžu svěřit s čímkoliv. I s pro většinu lidí nepříliš představitelnými věcmi. Přeci jen: kolik lidí v “obyčejném” mono vztahu si může dovolit říci svému partnerovi: “okouzlil mne někdo další”? A přitom je to neskutečně osvobozující, vědomí, že váš partner je opravdu i nejlepší kamarád, kterému můžete říci všechno.
A klíčem k tomu všemu je důvěra v to, že si vědomě neuděláme nic, co by nám ublížilo. Přeci jen, pokud si to vezmeme logicky, s někým jsme proto, že nám je s ním příjemně, příjemně nám je protože si věříme. Tak proč si nedůvěřovat i v takových situacích? A pokud naopak partnerovi nedůvěřujeme, proč s ním jsme? A pokud máme problém důvěřovat někomu, kdo nás nikdy nezklamal, není tedy problém spíš v nás? A pokud důvěřovat prostě neumíme, proč vůbec s někým být?
No a s tím je vlastně spojený i náš poslední článek. Psali jsme o příhodě, kdy se paní tvářila, že není problém si začít se slečnou i bez svého muže. No a posléze obrátila. Předpokládám, že poté co se slečna zamilovala. No… Tohle je ukázkový příklad manipulace, využívání cizích citů, který stejnak nikdy nemůže vést k ničemu funkčnímu. No, kdo by dokázal dlouhodobě a dobrovolně setrvat ve vztahu, který byl založený na účelovosti a lži? A to z kterékoli strany. I když možná mám jen moc dobré mínění o lidech.
Na Facebooku jsme byli tázáni jak bychom v takové situaci jednali my.
Odpověď je nasnadě - i když to může občas trochu působit divně a občas zabolet, prostě hrajeme fér od naprostého začátku. A vzhledem k tomu, že víme, co chceme a proč to tak chceme, tak si myslíme, že je to ten nejlepší možný přístup.

Áďa

pondělí 17. dubna 2017

O jednorožcích a proč nikdo nemá rád jejich lovce

My, jenž toužíme po triádě, jsme často nazývání Unicorn hunters, neboli česky Lovci jednorožců. Je to název v poly komunitě hanlivý a polylidi nemají takové lovce v lásce. Čekali byste, že taková komunita bude naopak otevřená i takovýmto věcem? Ano. Já také. Ale ono to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Nedávno jsem ve skupeně Polyamory četla příspěvek slečny, který zněl takto (prosím všechny, jež anglicky umí, aby můj překlad nečetli, nebo mi aspoň napsali případné opravy…):


A little advice needed.
So I met a woman, really beautiful and I really wanted to get to know her. She didn't immediately tell me she had a boyfriend but when she did , she said she had already told him about me and he was ok with everything. PLOT TWIST. She later said I could only have her if I had him but I'm not really interested or attracted to him. They always say I look yummy and it makes me feel like I'm only supposed to be their sex experiment. Like I'm a piece of meat . She said I had to make him "feel great" in order to convince him to let us "have our fun"
I'm attracted to her but not him at all... what do I do?


Potřebuji poradit.
Potkala jsem ženu, je opravdu skvělá a ráda bych ji poznala více. Neřekla hned, že má přítele, ale když mi to řekla, její přítel již věděl o mne a bral to v pohodě. PLOT TWIST: Později řekla, že mohu mít ji jen v případě, že budu mít i jeho, ale on mi nepřipadá zajímavý a nepřitahuje mne. Oba říkají že jsem “k nakousnutí” a já z toho mám pocit, že jsem pro ně prostě jen sexuální experiment. Jako bych byla jen kus masa. Řekla, že mu musím “přivodit radost” jako podmínku aby nám dovolil se “pobavit.”
Ona se mi líbí, ale on ani trochu… Co mám dělat?


Bylo mi z jejího příspěvku smutno… Do té doby jsem úplně nechápala, co je na unicorn hunters tak moc špatného, že je nikdo nemá rád… Ale pochopila jsem to zhruba takto:
Je rozdíl mezi lovcem a… řekněme hledačem. Přirovnala bych to k výroku Albuse Brumbála z konce Harryho Pottera a Kamene mudrců:
“Jenom ten, kdo chtěl Kámen najít, najít, ale ne zneužít, ho mohl získat.”
Možná v našem případě není úplně vhodný termín jednorožec. Přes to, že je to naprosto přiléhavý termín, protože jednorožec je něco vzácného. Chceme přítelkyni, ne ochočené zvířátko, chceme rovnocennou partnerku.  Nechceme hračku na hraní, sexuální experiment v podobě pouhé “živé erotické pomůcky.” Upřímně… I kdyby se našla slečna, která by chtěla být naším otrokem a služkou, bude mít smůlu. Chceme mít vztah postavený na rovnocennosti a snažíme se pro to vždy udělat maximum. Chceme jednorožce najít. Najít, ale ne zneužít. Samozřejmě kromě nějakých odvážnějších postelových praktik, tam jsou pravidla zase úplně jiná, ale o tom možná někdy příště.

Máňa

čtvrtek 6. dubna 2017

Proč na promiskuitě není vlastně nic tak špatného

Pár dní zpátky (no dobře, on je to vlastně měsíc a tenhle článek mám v hlavě v podstatě stejnou dobu se na našem Facebooku objevila zajímavá diskuze o “správném” počtu sexuálních partnerů, o našem vnímání promiskuity a tak dál.
Na úvod bych začal tím, že se objevili lidé, kteří nás vnímají jako neochvějné romantiky, i jako nevybouřenou mládež, která si jen tak užívá. No, uznávám, že vyznění našich článků občas podpoří oba výklady. A ačkoliv, pochopitelně, máme daleko raději když jsme vnímáni v tom pozitivním světe, po troše zdravé sebereflexe jsme dospěli k názoru, že vlastně nejsme až tak svatí.
Na druhou stranu, co je vlastně špatného na kamarádství s výhodami a náhodných známostech? Pokud vám je s někým dobře, existuje erotický náboj a nic vám nebrání? I když víte, že vztah spolu nechcete (například jste si povahově nebo životními cíli příliš vzdálení), proč se i tak ze společných chvil netěšit? Ztratit vlastně nic nemůžete.
Téměř totéž se dá pak říci i k častému střídání partnerů. Přeci jen, problémy ve vztahu často nastávají po prvních třech měsících vztahu, kdy se zmírní působení hormonálního koktejlu způsobující zamilovanost a vyjdou na povrch problémy, neshody a neladící místa. A pak je otázkou, nakolik jsou vzájemné rozpory velké, zda je to něco, co se dá přejít, nebo zda je lepší vztah ukončit dříve, než se posune někam dál. Tlak na malý počet sexuálních partnerů pak může mít za následek, že člověk raději setrvá v nepříliš funkčním vztahu, než aby se dále “rozhazoval”. Přeci jen, zde můžeme zapojit jednoduchou matematiku, pokud budeme brát trvání nefunkčního vztahu jako tři měsíce a začátek sexuálního života v šestnácti letech, tak při počtu tří krátkých vztahů ročně (s měsíční pauzou mezi nimi) se už pro věk dvacet let můžeme dostat na konečné číslo dvanáct. Což je číslo, které bývá ještě dnes vnímáno jako dost vysoké. A přitom stále nikdo neručí za to, že ve dvaceti bude mít člověk natolik jasně nastavené priority, že si opravdu zvolí partnera, který mu bude vyhovovat, a i kdyby ano, tak stále není záruka, že po několika měsících nezjistí, že se daný člověk s vlastními potřebami nekříží.
Ve výsledku pak může pětadvacetiletý člověk být obviněn z nedostatku sebeúcty, kvůli tomu, že vystřídal příliš mnoho partnerů, přičemž realita může být naprosto opačná - daný člověk má jen jasně zvolené priority, co od člověka a od vztahu očekává a měl pouze smůlu.
Slyšeli jsme názor, že v našem kulturním kontextu by žena měla říci na otázku kolik měla sexuálních partnerů číslo okolo osmi, protože to dostatečně objasní zručnost nabytou zkušenostmi, nicméně stále nebude působit příliš promiskuitně. Na druhou stranu, proč zrovna tady dáváme rozdíl mezi muži a ženami? Jistě, z genetického hlediska to svůj smysl dává, tradicí je stále zakořeněno, že žena s bohatou sexuální minulostí je “rozhoďnožka” a muž “frajer”, nicméně jaký to má smysl dnes? V době, kdy se snažíme o rovnost přístupu k oběma pohlavím, budeme se tvářit, že má každé pohlaví jiné právo na sex? Nemluvě o tom, že v onom prohlášení je “měla by říci” - k čemu je vlastně dobré svému partnerovi v tomto lhát? Bude to vlastně partner co k čemu? Když je mu zapotřebí lhát i v takto nepodstatném údaji. No a samozřejmě se nabízí otázka, když je žen a mužů na světě zhruba stejné množství, jak je možné, že se ty počty partnerů tak liší?
No a co z toho vyplývá? Vlastně nic. Prostě si dělejme co uznáme za vhodné, pokud si to sami před sebou dovedeme racionálně obhájit. Myslím si, že je pořád lepší přežít nějaký ten nepříjemný pohled, než litovat něčeho, co se mohlo stát, ale nikdy se nestalo.

Áďa s plnou hubou keců, co ve výsledku tvrdí “to bychom ale neměli”

čtvrtek 30. března 2017

Píchala nás holka

Možná by se podle nadpisu mohlo zdát, že dnešní téma bude plné erotiky, sexu a připínacích penisů. No, přiznávám, připínáka doma máme. Ale není hvězdou dnešního dne. Ani náš, ani cizí. My jsme totiž byli na piercingu…
Děláme si z blogu deníček? Ale vůbec ne. Ono víc než o píchání to bude o toleranci obecně. Víte, jak by bylo všem krásně, kdyby se starali o sebe a neřešili, s kým kdo spí, tráví čas, koho miluje, co má na sobě a nebo v sobě? Podle mne krásně…
Jsem propíchlá už na devíti místech, když budu počítat i uši, tak vlastně desetkrát (a to nepočítám nastřelené náušnice), včera jsem přidala šperky číslo 8 a 9, dva mikrodermály mezi ňadra. Dala bych sem snad i fotku, ale víte co, o tom to tu není. Vzpomněla jsem si, že jsme psali, že naším hlavním cílem je ukázat, že i my jsme normální lidi, jako ostatní, i když chceme žít ve třech.
Výsledek obrázku pro microdermal between breasts
Jenže jsme opravdu normální? Co je vlastně normální? Být jako většina společnosti? Už je to hodně dávno, kdy jsem chtěla být jako ostatní. To bylo možná tak kdysi na základce, a i tak jsem ke konci základky dospěla k názoru, že než být jako ti maloměšťáci (nechci tím urazit nikoho z malého města, ale čistě statisticky vzato, ve velkých městech jsou lidé obvykle mnohem otevřenější), tak radši nebudu mít kamarády. Nechci jít za každou cenu proti proudu, z puberty jsem už vyrostla. Chci si jít vlastní cestou, a jestli se někde na chvíli spojí s proudem, je to v pořádku. Ale nechci, aby mne někdo odsuzoval za to, co dělám s vlastním tělem. Nedělám nic nemorálního, nedělám nic ilegálního… Třeba mí vlastní rodiče jsou proti mým ozdůbkám. A to jsem tenkrát měla viditelné jen obočí, když jsem je naposled viděla, tak jsem měla ještě septum (vysvětlivka: takový ten kravský kruh v nose, jen mám tedy podkovu). Mají pocit, že kvůli piercingům a tetování mám problémy se studiem. Jenže žádné píchání, ať už kanylou či tetovacím strojkem, neovlivňuje to, jaký jsem člověk nebo jaký mám názor na svět. Je spousta různě modifikovaných lidí, kteří to dotáhli daleko. Například ten pán na obrázku je Matt Taylor, britský astrofyzik a jedna z klíčových postav mise zakončené přistáním sondy na kometě.
Meh. Dost o rodičích.
Není to tak dlouho, co jsem se bavila se svou šéfovou, kamarádkou a vrstevnicí mých rodičů, která mne zná nějakých deset let (tzn. byla jsem tenkrát malá a tlustá). Něco jsme řešily a pak se mne zeptala co to mám zas nového v obličeji. No, zapovídaly jsme se. Přesto, že jí samotné se to nelíbí, nechtěla by to a co jsem pochopila tak by ani neměla odvahu, mne kvůli tomu neodsuzuje, jen se pozastavila nad tehdejším počtem (7), čemuž se asi ani nedá divit. Sama říkala, že to prostě o nikom nic nevypovídá a že to není něco, kvůli čemu by se s člověkem přestala bavit nebo ho brala jinak. A tak to má být.
Docela by mne zajímalo, jak daleko to s blogem dotáhneme… Možná nikam a možná daleko. Co když jednou usedneme na rudém gauči pana Krause? Ukážu vůbec, že lidé, kteří mají více partnerů, jsou stejní jako ti ostatní? Nebo pak jen vznikne další předsudek, že lidé žijící v poly-vztazích jsou prostě divní? Upřímně se toho trochu děsím. Ale strašně moc doufám, že lidé přehodnotí názor, že propíchaní jsou jen feťáci a potetovaní jsou jen kriminálníci. Vesměs se snažím s lidmi, kteří se mne zeptají, trpělivě diskutovat, vysvětlovat jim, jak to vlastně funguje, že to není nebezpečné… Ale jak úspěšně, to nedokážu odhadnout.
Na závěr má představa ideálního světa:
Osoba 1: “No, já jsem bi.”
Osoba 2: “A co jako?”
Osoba 1: “No, že jsem na kluky i na holky…”
Osoba 2: “No a? Vždyť je to všem jedno.”

Vaše děravá Máňa

neděle 19. března 2017

No teda!

Bylo nebylo, byla krásná (vlastně bylo zataženo a pršelo, ale asi si můžeme dovolit trochu umělecké hyperboly) neděle a Áďa s Máňou se jednou po dlouhé době podívali na statistiky blogu, když už to ta googlí blogovací služba umožňuje.
No a to co jsme zahlédli nás opravdu mile překvapilo! Do naší oázy nevkusné prózy, pseudo-psychologických blábolů a pochybných zkušeností jste už zavítali skoro osm a půl tisíckrát!
A co tím chceme říct? Hrozně moc díky za to, že nás čtete, za všechny lajky, komentáře a sdílení na Facebooku i na blogu, za podporu těch z Vás kdo nám psali maily a zprávy. Dělá nám to dobře a máme díky tomu pocit, že psát o takovýchto tématech má smysl. Láska má mnoho podob a i díky nám (a Vám, protože všemi těmi lajky pomáháte tomu, že je to vidět a čím víc lidí to vidí, tím víc lidí o tom mluví a zamyslí se nad tím) lidé, jejichž vztah a vnímání světa nejsou úplně konvenční budou čím dál méně stigmatizováni.
Protože ideální stav věcí bude až ve chvíli, kdy se nikdo nepozastaví nad větou “já mám dvě partnerky, žijeme spolu a milujeme se”, stejně jako nad “víš, mě se nelíbí jen kluci, mám ráda i holky”. A ve chvíli, kdy toto po dlouhém rozhodování svěří svým blízkým, tak se dočká jen “No, nejvíc mě mrzí, že ti připadalo, že by mě něco takového mrzelo. Vždyť hlavní je, abyste byli šťastní”.


Hm, koukám, že jsme byli zase strašně patetičtí. Ale když nás to svým způsobem docela dojalo.
Vaši pisálkové Áďa a Máňa

P.S.: Dali jsme si hloupé předsevzetí, že tentokrát na Prague Pride musíme být zadaní a jít tam jako polyvěrozvěstové. Tak nám držte palce.

sobota 18. března 2017

Coming outy, aneb proč se nestydět

No, původně jsem chtěl psát o promiskuitě, našem současném životním stylu, probrat trochu nevěru a tak dál. A, jak je asi zjevné, skončil jsem u trochu jiného tématu. Tohle téma holt budu muset probrat příště.
Na úvod, mám v práci jednu kolegyni, říkejme jí Vendulka. Vendulka pochází z malého města kdesi za sedmero kopci a za sedmero poli, na víkendy se do své otčiny vrací. A působí dojmem hezkého, chytrého, občas trochu chlapeckého (má víc chlapáckých zálib než já, například co se pití piva a sportů týče), nicméně zcela “normálního” děvčete.
Když nastoupila k nám, nijak zvlášť jsme se nebavili, občas se mne zeptala na něco týkajícího se práce kterou zrovna dělala, nic dalšího. Prostě normální vztah mezi kolegy. Jak už to tak bývá, časem se naše rozhovory posunuly i do osobní roviny a, ani nevím jak, jsme se dostali k tomu, že mám dvě partnerky. Vzhledem k tomu, že nejde o nic úplně obvyklého, samozřejmě se trochu vyptávala, ale zejména se vždy strašně roztomile zakřenila se slovy “stejně je to divný”, což mou zlou povahu motivovalo k tomu, abych na toto téma stáčel hovor ještě víc.
S Vendulkou jsme se postupně začali bavit ještě víc. Celou dobu jsem věděl, že je zadaná, že má přítele. No, a jednou mi u piva řekla, že to není tak docela pravda, že je to spíš přítelkyně. Samozřejmě mne to docela překvapilo. Dozvěděl jsem se od ní, že její rodiče to nijak zvlášť dobře neberou, bojí se reakcí okolí a tak dále. Samozřejmě, že jsem se ji chvíli snažil podpořit a přesvědčit, že rodiče si časem uvědomí, že když je šťastná, tak poslední věc na které by mohlo záležet je pohlaví jejího partnera. A co se okolí týče, nejsme v padesátých letech a většině lidí je tohle úplně jedno, nejhorší co se může stát je křižující se babička nebo slintající teenager v metru.
Co mne pak zarazilo ještě více byla jedna naše společná cesta z práce metrem. Hovor se nějak stočil k tématu bisexuality a jak to vlastně u sebe objevila a to co následovalo, tak byl její vyděšený pohled a “proboha nemluv o tom, vždyť nás teď každý slyší”. Což je reakce, kterou bych pochopil spíše kdyby měla rozjetý byznys s heroinem, než kvůli tomuto. Připomínám, že jsme jeli metrem, mluvili docela potichu a stáli velice blízko k sobě.
No… A co z toho? Docela mne vyděsilo, jak moc jsem si zvykl na život v Praze, na to, že lidé zde už jsou na takové věci zvyklí a nad homosexualitou se ve většině případů nepozastavují. A jak v tomto dovede být složitý život na menším městě, kdy všichni koukají skrz prsty na vše co není zcela “normální”, ať už jde o piercing nebo tetování, kvůli kterému se Mániny rodiče nebaví s ní, netradiční vztah, kdy se Káťa strašně bála, aby nás nikdo neviděl se držet za ruce, nebo láska ke stejnému pohlaví, o které Vendulka nechce mluvit.
A proto bych chtěl říct: Nestyďte se! Vždyť sexuální orientace nebo vztah ve kterém žijete nezmění to, jací jste, vždyť dobrý člověk bude dobrým, ať už bude s kýmkoliv. Nenechte se soudit za lásku. Nikdo nemá právo odsoudit něčí štěstí, jen proto, že se to vymyká něčemu zavedenému. Nebojte se o tom mluvit jako o něčem zcela normálním, protože tím víc lidem to ve výsledku bude jako normální věc připadat. A hlavně: nebojte se jít za štěstím. nemůže být snad nic horšího, než skončit v nevyhovujícím vztahu kvůli tomu, že s tou pravou osobou, osobami, nechcete být ze strachu “a co na to řeknou lidi”. A už vůbec si nenechte otrávit své štěstí jedovatými poznámkami lidí, kteří jsou tak omezení, že nejsou schopni akceptovat nic neobvyklého.
S přáním sil a štěstí

Váš Áďa

neděle 12. března 2017

Sex je náš

Několikrát jsme se tak nějak zmínili, že jsme měli sex ve třech. Dobře, za poslední rok je to víc, než má kdejaký náš průměrný vrstevník. Nicméně nám v mailu přistála zajímavá otázka, jak takový sex vlastně probíhá (nebo spíš jak se k němu dostat). Tímto ještě jednou děkujeme Kate za úžasný a povzbudivý mail a zajímavý námět.
Na úvod bych ráda řekla, že jako u každého prvního, nebo jakéhokoliv sexu, nesmíme předpokládat, že všechno bude dokonalé. Nikdy není. Konec konců, nikdy nemůžeme předpovídat rozpoložení druhého, natož pak třetího, kolikrát ne úplně známého člověka. Jednou jsem třeba měla hodně dominantní náladu, navlékla jsem se do korzetu, punčoch, lodiček, přivázala Áďu do křesla a začala s ním provádět divy ústy. Co by se tak mohlo pokazit? Potřeboval si odskočit? Ne. Vylezl právě ze sprchy a byla mu zima na nohy. S jeho chloubou v ústech jsem slyšela: “Je to hrozně blbý, ale já bych potřeboval ponožtičky...”
Stejně je to u sexu ve třech. Jestli jste někdy viděli porno s trojkou, tak je to právě jako takové porno, ale úplně jinak. My se vždycky snažíme o to, abychom se všichni věnovali všem, samozřejmě to je čistě na preferencích každého, ale tak… nemohu popisovat něco, co vlastně neznám…
Když se s nějakou slečnou sejdeme v nějakém baru/hospůdce/čajovně/kdekoli jinde, nepředpokládáme, že se něco jako sex stane. Ano, děláme si z toho legraci, ale tím to tak nějak končí. Ono zajít někam na pivo je o dost lepší než na čaj, neboť, jak známo, alkohol odbourává zábrany. Samozřejmě že se nikoho nesnažíme opít a dostat do postele, na to máme v báťůžkách lahev chloroformu (poznámka Ádi: éter je spolehlivější). A když nějakou slečnu prostě v baru poznáme, tzn. jdeme do baru s úmyslem pozdravit přátele a dát si drink, a náhodu tam potkáme zajímavou osůbku (na tohle jsou mimochodem super kuřpauzy před barem), tak také nic nečekáme, ale zároveň jsme všemu otevření, a vše vyplyne ze situace.
Když se stane, že sedíme na našem úžasném gauči ve třech, každý se skleničkou něčeho, je několik možností jak pokračovat. Povídat si, dokud se to prostě samo nějak nezvrhne, hrát nějakou hru a postupně za trest odkládat oblečení (to jsme tedy dělali jen jednou, ale byla to fakt sranda), nebo cokoliv dalšího. Možná by někoho zajímalo, kdo sedí uprostřed, a tím pádem má nejvíce pozornosti. No, jak kdy. Prostě si nějak sedneme a víc to neřešíme. Prostě to vyplyne ze situace (zase).
Když se následně začíná situace zvrhávat, shazujeme postupně oblečení, doteky jsou stále odvážnější. Je nějaké pravidlo, s kým “začít”? Ne. Další věc, co prostě sama vyplyne ze situace. Tohle budu asi opakovat často…
Tenhle týden jsme měli schůzku s tou slečnou, se kterou jsme se kdysi dávno před rokem měli sejít, která to odřekla a my šli do toho baru, kde jsme potkali Božku. Napsala nám na Facebookovou stránku blogu, že by se ráda sešla s podobně smýšlejícími lidmi, nakonec jí došlo kdo že jsme a koncem týdne jsme se sešli. Nicméně napsala větičku “tak vám budu křenit,” nebo něco podobného. No, nejsme takový ten pár, co se neustále drží za ruce, pusinkuje se a nic kolem nevnímá. Nikdy jsme ani nebyli, pokud si dobře pamatuji. Snažíme se si toho dalšího člověka užít, když už s námi někam vyrazil, a stejně tak i v posteli. Většinou to nejsem já, kdo má první orgasmus. Áďovým orgasmem to většinou zase končí. Oba se snažíme se věnovat především slečně, která je s námi. Jako upřímně… Na co mít trojku, kde si všichni chceme užít, a pak souložit jen spolu, když to můžeme i bez dalšího člověka? Ano, samozřejmě, nedá se to počítat podle počtu orgasmů, přeci jen každá/každý z nás je stavěný jinak, a za dobu, kdy já mám čtyři, někteří méně šťastní mají třeba jen jeden.
Hrozně ráda bych vydala třeba celou knihu s názvem Průvodce úspěšným sexem ve třech, ale nic takového prostě není. Nikdy jsem se ani nesešla s nikým prostě za účelem sexu, vždycky to bylo aspoň zaobalené jako “koukání na film” nebo podobně. Asi nevím, jak by to vlastně mělo probíhat, sejít se s někým prostě jen kvůli tomu. To jako k někomu přijdu, budeme mezi dveřmi na sebe koukat, pak se svléknu, lehnu si na postel, a jdeme na to? A jak jako ve třech?? Proto si s nějakým děvčetem vždycky jdeme popovídat k pivo nebo drinku. Zjistit, jestli si vůbec nějak rozumíme, jsme nalazeni na podobnou, ne-li stejnou vlnu. Zjistit, jak jsou na tom vzájemné sympatie. Ne, nejsem povrchní a krása není jediným důvodem proč si s někým začít, ale musí mne ten člověk přitahovat svou osobností a zároveň mít nějaké své charisma a osobní kouzlo. Kombinace obojího, nic nesmí chybět.
Myšlenky se mi maličko, jako vždy, rozutekly, tak ještě rychle shrnu co jsem vlastně chtěla říct: Nechte tomu volný průběh, ale nebojte se věci mírně pošoupnout. Nemá cenu otálet celý večer s neznámou slečnou/chlapcem, když víte, že s ní/ním chcete jen sex a ne vztah, ta myšlenka se vám zamlouvá, a pak budete přemýšlet, jaké by to mohlo být. Pokud zrovna neprobíráte traumata ze smrti rybiček, je skoro pořád vhodná šance na pusu. Pořádnou. Nečekejte, že vše bude perfektní. Nebude. Ale zkuste předejít trapasům hygienou a úklidem (i když napůl záměrný trapas s dildem vystaveným na knihovně u nás už situaci pomohl), a zbytku se zasmějte. Nakonec, co v životě je opravdu perfektní?

Vaše Máňa

neděle 5. března 2017

Láska, žárlivost a podobné legrace

Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.
Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.
Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.

Tak co je to vlastně láska?
Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.
Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.
No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.
Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.
No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.
Pokud ano, vše může fungovat.
Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.
Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a  důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.
Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.

Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!

Hodně zmateně píšící Áďa