čtvrtek 30. března 2017

Píchala nás holka

Možná by se podle nadpisu mohlo zdát, že dnešní téma bude plné erotiky, sexu a připínacích penisů. No, přiznávám, připínáka doma máme. Ale není hvězdou dnešního dne. Ani náš, ani cizí. My jsme totiž byli na piercingu…
Děláme si z blogu deníček? Ale vůbec ne. Ono víc než o píchání to bude o toleranci obecně. Víte, jak by bylo všem krásně, kdyby se starali o sebe a neřešili, s kým kdo spí, tráví čas, koho miluje, co má na sobě a nebo v sobě? Podle mne krásně…
Jsem propíchlá už na devíti místech, když budu počítat i uši, tak vlastně desetkrát (a to nepočítám nastřelené náušnice), včera jsem přidala šperky číslo 8 a 9, dva mikrodermály mezi ňadra. Dala bych sem snad i fotku, ale víte co, o tom to tu není. Vzpomněla jsem si, že jsme psali, že naším hlavním cílem je ukázat, že i my jsme normální lidi, jako ostatní, i když chceme žít ve třech.
Výsledek obrázku pro microdermal between breasts
Jenže jsme opravdu normální? Co je vlastně normální? Být jako většina společnosti? Už je to hodně dávno, kdy jsem chtěla být jako ostatní. To bylo možná tak kdysi na základce, a i tak jsem ke konci základky dospěla k názoru, že než být jako ti maloměšťáci (nechci tím urazit nikoho z malého města, ale čistě statisticky vzato, ve velkých městech jsou lidé obvykle mnohem otevřenější), tak radši nebudu mít kamarády. Nechci jít za každou cenu proti proudu, z puberty jsem už vyrostla. Chci si jít vlastní cestou, a jestli se někde na chvíli spojí s proudem, je to v pořádku. Ale nechci, aby mne někdo odsuzoval za to, co dělám s vlastním tělem. Nedělám nic nemorálního, nedělám nic ilegálního… Třeba mí vlastní rodiče jsou proti mým ozdůbkám. A to jsem tenkrát měla viditelné jen obočí, když jsem je naposled viděla, tak jsem měla ještě septum (vysvětlivka: takový ten kravský kruh v nose, jen mám tedy podkovu). Mají pocit, že kvůli piercingům a tetování mám problémy se studiem. Jenže žádné píchání, ať už kanylou či tetovacím strojkem, neovlivňuje to, jaký jsem člověk nebo jaký mám názor na svět. Je spousta různě modifikovaných lidí, kteří to dotáhli daleko. Například ten pán na obrázku je Matt Taylor, britský astrofyzik a jedna z klíčových postav mise zakončené přistáním sondy na kometě.
Meh. Dost o rodičích.
Není to tak dlouho, co jsem se bavila se svou šéfovou, kamarádkou a vrstevnicí mých rodičů, která mne zná nějakých deset let (tzn. byla jsem tenkrát malá a tlustá). Něco jsme řešily a pak se mne zeptala co to mám zas nového v obličeji. No, zapovídaly jsme se. Přesto, že jí samotné se to nelíbí, nechtěla by to a co jsem pochopila tak by ani neměla odvahu, mne kvůli tomu neodsuzuje, jen se pozastavila nad tehdejším počtem (7), čemuž se asi ani nedá divit. Sama říkala, že to prostě o nikom nic nevypovídá a že to není něco, kvůli čemu by se s člověkem přestala bavit nebo ho brala jinak. A tak to má být.
Docela by mne zajímalo, jak daleko to s blogem dotáhneme… Možná nikam a možná daleko. Co když jednou usedneme na rudém gauči pana Krause? Ukážu vůbec, že lidé, kteří mají více partnerů, jsou stejní jako ti ostatní? Nebo pak jen vznikne další předsudek, že lidé žijící v poly-vztazích jsou prostě divní? Upřímně se toho trochu děsím. Ale strašně moc doufám, že lidé přehodnotí názor, že propíchaní jsou jen feťáci a potetovaní jsou jen kriminálníci. Vesměs se snažím s lidmi, kteří se mne zeptají, trpělivě diskutovat, vysvětlovat jim, jak to vlastně funguje, že to není nebezpečné… Ale jak úspěšně, to nedokážu odhadnout.
Na závěr má představa ideálního světa:
Osoba 1: “No, já jsem bi.”
Osoba 2: “A co jako?”
Osoba 1: “No, že jsem na kluky i na holky…”
Osoba 2: “No a? Vždyť je to všem jedno.”

Vaše děravá Máňa

6 komentářů:

  1. Stacilo by keby nam vsetkym od malička vstepovali slovo tolerancia :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, tolerance a taky sebereflexe, protože častokrát se nejvíc ozývají ti, kteří by si měli zamést před vlastním prahem :)

      Vymazat
  2. Otázkou je, kdo nám to má od malička hromadně vštěpovat?
    Výchova se přenáší. Člověk od mala vedený ke strachu z neznámého a vymykajícího jen těžko povede vlastní děti k něčemu jinému. Obzvláště, když si to sám neuvědomuje. Samozřejmě, takoví lidé jsou. Ale jejich postoj nelze aplikovat plošně. Tak jako nelze říct: "Proč nemůžou být všichni géniové, když Hawking ano?" tak nelze říct "Proč nemůžou být všichni všemu otevření jako já?" Protože na to většina zkrátka nemá vhodné vrozené nebo dostatečně rozvinuté vlastnosti. Proto.
    Navíc člověk s věkem rigidní, takže ve dvaceti má většina z nás volnější postoje než ve čtyřiceti, etc. Tady nám ty počty opět klesají.
    Takže toužebné přání o benevolentní společnosti osobně měním na vlastní rozvoj a snahu ovlivnit své blízké okolí, potažmo jeho výběr uzpůsobit svým potřebám. V osvícenou společnost budoucnosti nevěřím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, v podstatě s tebou souhlasíme. Proto také idealismus často končí cynismem a utopické ideje tragédií. A ano, je mnohem jednodušší okolí vyměnit, než změnit. Ale tady jde spíš o postesknutí nad tím, proč se všichni nemohou řídit jednoduchým "žij a nech žít", vždyť svět by byl hezčím místem... A upřímně, snad i těm lidem by se lépe dýchalo, pokud by se neošívali nad maličkostmi.

      Vymazat
  3. Jen taková vsuvka - u Krause už slečna propagující něco na styl polyamory byla :)

    P.S. Taky čtu váš blog a čekám, jestli o mě někdy napšíete (ded stragl ven ju ar promiskujitní - šejm on ju gajz! - end slíp vit sou meny pípl sou ju dont nou vič bič aj em :O :O)

    OdpovědětVymazat
  4. Výhoda je, že u Krause je ten gauč akorát pro tři... jenže to by vám musel věnovat celej jeden díl :) -tsd-

    OdpovědětVymazat